Město Polička

obrázek

130 let od narození Bohuslava Martinů

130 let od narození Bohuslava Martinů

Z VĚŽE KOSTELA SV. JAKUBA ZAZNĚLY ZVONY A Z  MUZEA VÁŽNÁ HUDBA. POLIČKA UCTILA PAMÁTKU SVÉHO NEJSLAVNĚJŠÍHO RODÁKA.

 

Bohuslav Martinů se narodil v rodině Martinů, která žila ve věžní místnosti kostela sv. Jakuba. Otec Ferdinand byl zaměstnán jako pověžný a jeho úkolem bylo chránit město proti požárům či zvonit klekání. Zároveň se věnoval ševcovskému řemeslu, matka Karolína se starala o jejich početnou rodinu. Ve věži žila rodina do Bohuslavových dvanácti let. A právě tento život ve výšce šestatřiceti metrů s rozhledem do obrovského prostoru i ulic pod sebou, měla společně se zvuky chrámové hudby, která se linula z kostela, velký vliv na jeho fantazijní hudební chápání a cítění.

„8. prosince 1890 se v Poličce narodil významný hudební skladatel Bohuslav Martinů. I když bylo v plánu výročí 130 let od jeho narození důstojně oslavit, nedovoluje nám současná celospolečenská situace plány realizovat. Kultura v celé republice na dlouhé týdny bohužel ustrnula. Poličské muzeum bylo nuceno zrušit chystané uvedení Martinů baletu Podivuhodný let, stejně tak nemohlo realizovat zamýšlenou výstavu Poličské kořeny Bohuslava Martinů a podobný osud bohužel stíhá i Slavnostní koncert k výročí narození, jenž se měl konat v den výročí, tedy 8. prosince. Jakkoliv je tato informace nemilá, pro skladatelovy fanoušky máme přece jen dobrou zprávu. O zrušené aktivity nepřijdou! Balet i koncert realizovány budou v náhradním termínu v jarních měsících, výstava pak výhledově taktéž. Pevně doufáme, že jarní měsíce již přinesou uvolnění a kultura bude moci opět naplno fungovat,“ uvádí muzikoložka muzea Doc. Monika Holá, PhD.

„I když oslava kulatých 130 let od narození B. Martinů v prosinci formou koncertu neproběhne, jeho narozeniny si přece jen alespoň skromně připomeneme. Na počest skladatele se 8. 12. 2020 v 16.00 hodin na rodné věži kostela sv. Jakuba rozezní zvony a následně z budovy muzea zazní skladatelova hudba. Důstojné oslavy pro hudbymilovnou veřejnost pak, doufejme, proběhnou v jarních měsících,“ dodává.

Nenechte si proto ujít, přestože skromné, ale o nic méně významné výročí jednoho z velkolepých lidí, kteří se v královském věnném městě Polička narodili.

Více na www.cbmpolicka.cz

 

 

 

Před rovnými 130 lety, 8. prosince, se v Poličce v obytné místnosti věže na kostele sv. Jakuba narodil skladatel Bohuslav Martinů. Neexistuje snad jiný skladatel, který by měl tak zvláštní místo narození. S nadsázkou se dá říci, že přišel na svět mezi nebem a zemí, neboť jeho rodná světnička se nachází ve výšce 36 metrů.

            Netradiční prostory k bydlení získal jeho otec jako služební byt, neboť působil coby pověžný a jeho úkolem bylo z výšky hlídat, zda se někde ve městě nevznítil požár. Rodina se na věž nastěhovala rok před Bohoušovým narozením a bydlela tu dalších jedenáct let. Trvale zde žilo pět osob – rodiče, dvě starší děti (bratr František a sestra Marie) a Bohouš. Ti všichni se museli vejít do jediné obytné místnosti, v níž byly jen dvě postele a palanda. Otec spal na palandě, ostatní po dvou na jedné posteli. A Bohoušek jako batole míval údajně ustláno ve velkém šupleti prádelníku. I ve velmi skromných podmínkách si rodina – evidentně díky praktičnosti maminky Karoliny – dokázala vytvořit příjemné a funkční prostředí nejen pro život, ale i pro práci. Matka Karolina si totiž přivydělávala praním a škrobením prádla pro poličské měšťany a tatínek Ferdinand vedle práce pověžného zastával ještě ševcovské řemeslo. 

            Ve věži malý Bohouš (nebo Bohuš, jak byl také oslovován) strávil jedenáct let života, než se rodina přestěhovala zpět dolů do města. A protože byl dost neduživým dítětem, z věže v útlém dětství sestupoval jen v nutných případech a často se stávalo, že jej otec nahoru vynášel na zádech, aby slabému chlapci se schody ulehčil. Věž byla tedy malému Bohoušovi celým světem. Sám v dospělosti vzpomínal, jak pracovala jeho dětská fantazie při nekonečně dlouhých pohledech na svět z výšky. Lidé pro něj nebyli živými bytostmi, byly to jen malé tečky, které pohledem z výšky dole utvářely jakýsi ornament a zapadaly do krajinného obrazu. Tyto přírodní scenérie v nekonečném prostoru mu přinášely nejsilnější vjemy, na které v dospělosti vzpomínal takto: „Z jedné strany pohled na rybník, na lázně, z druhé na hřbitov a stále se prodlužující vesnice, na severu jen plocha bez lesů a vpředu město, vše v miniatuře, s malými domky a malými lidmi a nad tím veliký, nepřehledný prostor. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám stále ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi.“ Z dětství nabytá schopnost pozorovat dlouze život jaksi z nadhledu se mu v budoucnu hodila i v jiných situacích. To když se cítil ztracen v cizích zemích, nejprve ve Francii a ještě tíživěji v Americe, neboť anglicky ještě neuměl a tak byla komunikace obtížná. Sám to lakonicky shrnul: „Tedy mluvit a dorozumět se nemůžeš, ale vidíš lidi, jak jednají, jak se chovají a vůbec, jací jsou. Tedy ‚observer‘ (pozorovat), co už mi bylo dáno roky na věži.“ Ojedinělý svět na věži byl pro něj evidentně velmi silnou vzpomínkou, kterou uchovával mj. i pomocí obrázku poličského kostela sv. Jakuba, fotografie, jež jej provázela jako talisman na cestách po celý život.

            Tento zvláštní svět pak postupně opouštěl. Díky školní docházce ale začal vnímat život „dole“ již jako realitu a definitivní tečku za dětským viděním světa přinesla změna tatínkovy práce a s tím spojené stěhování rodiny z věže do města. Od školních let začal Bohouš navštěvovat hodiny hry na housle a postupně se stále více projevovalo hudební nadání. V roce 1905 se uskutečnilo jeho první veřejné sólové vystoupení v hostinci u Dostálů v blízké Borové. Přímluva učitele hudby povzbudily rodinu k tomu, že chlapce podpořila a přivedla na studia konzervatoře v Praze. Odchodem z maloměsta se Bohoušovi otevřel dosud netušený svět kulturního vyžití: nebylo snad dne, aby v Praze nenavštívil nějaký koncert či divadelní představení. Navštěvoval je dokonce tak pilně, že poněkud zapomínal na své školní povinnosti a z konzervatoře byl nakonec vyloučen. V jeho hlavě se ale stejně stále výrazněji prosazovala myšlenka věnovat se namísto hry na housle komponování. I když vlastně nikdy nebyl v komponování cíleně veden (navštěvoval soukromé hodiny u Josefa Suka a později v Paříži u Alberta Roussela, nikdy to ale nebylo soustavné školení) a poměrně dlouho hledal vlastní kompoziční jazyk, přece se vlastní pílí a houževnatostí vypracoval mezi nejosobitější skladatele první poloviny 20. století.

            Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se otevřely nové možnosti. Bohuslav Martinů byl přizván, aby jako výpomocný houslista vycestoval s orchestrem České filharmonie na zahraniční turné po evropských zemích. Cizina jej naprosto uchvátila a napomohla k jeho rozhodnutí ucházet se o studijní zahraniční stipendium. Díky němu se ocitá na podzim roku 1923 v Paříži; městě, které jej svými kulturními možnostmi a celkovou atmosférou zcela očarovalo. Ve Francii našel řadu přátel, s některými z nich byl v kontaktu až do konce života, a ve Francii také potkal svou budoucí manželku Charlotte. Z původních plánovaných tří měsíců pobytu tak bylo nakonec 17 let života ve francouzské metropoli a skladatelův pobyt zde by býval byl pravděpodobně ještě delší, kdyby se nerozpoutala druhá světová válka. Martinů, který (stejně jako řada dalších Čechů) neuposlechl výzvy a nevrátil se do vlasti, v té době obsazené nacistickým Německem, se tímto stal vlastizrádcem. V momentě, kdy i Francie podléhala německé okupaci, zde pro něj přestalo být bezpečno. Zvolil proto i s manželkou emigraci do USA, kde prožil nejen válečná léta, ale i řadu následujících let. I když měl v Americe vynikající postavení - jeho dílo bylo velmi ceněno a prováděno prestižními interprety - s americkým prostředím se nikdy zcela nesžil. Původně krátké letních pobyty, které po válce trávíval v Evropě, se postupem stále prodlužovaly, až se v roce 1953 s manželkou rozhodl Ameriku trvale opustit a usídlit se v Evropě. Poslední léta života žil střídavě ve Francii (Nice), Itálii (Řím) a Švýcarsku (Schönenberg). Zemřel 28. 8. 1959 ve švýcarském městečku Liestal a pohřben byl nejprve na soukromém pozemku dirigenta Paula Sachera v Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho ostatky exhumovány, převezeny do vlasti a uloženy v rodinném hrobě na poličském hřbitově. Martinů se tak vlastně dvacet let po smrti vrátil ke kořenům: domů, kam marně doufal, že se ještě někdy podívá. Rodinný hrob se nachází nedaleko místa jeho narození, kostela sv. Jakuba - kruh se uzavřel.

            Fakt, že skladatelovy ostatky nakonec spočinuly v Poličce, je téměř symbolický. Se svým rodným městem byl totiž Martinů úzce spjat i přes léta fyzického odloučení. Poličští si skladatele vážili, což v průběhu let dokázali řadou skutků: už v roce 1945 byla skladateli věnována první samostatná muzejní expozice, ve stejném roce mu bylo uděleno čestné občanství města a náměstí okolo kostela sv. Jakuba, kde se narodil, bylo pojmenováno jeho jménem. V lednu 1956 se dle přání skladatele právě v Poličce konala světová premiéra kantáty Otvírání studánek. Od roku 1949 nese místní hudební škola jeho jméno. Skladatel na dálku její činnost se zájmem sledoval: „protože je škola vedena pod mým jménem, přejímám částečně odpovědnost“. A je příznačné, že právě hudební škole v Poličce skladatel věnoval své úplně poslední kompoziční myšlenky: šest týdnů před smrtí zkomponoval kratinkou Zdravici, dedikovanou „Žákům hudební školy Bohuslava Martinů v Poličce“. 

            Svého nejslavnějšího rodáka plánovala Polička letos - v roce 130. výročí jeho narození – patřičně uctít. Bohužel celospolečenská situace epidemie koronaviru a vyhlášení nouzového stavu spojeného se zákazem provozování veřejných kulturních akcí tyto plány znemožnily. Doplatil na to chystaný festival Martinů fest, jenž se měl konat v jarních měsících. Doplatily na to také komorní koncerty, které chystal Spolek Náš Martinů. A doplatily na to zejména na podzim plánované oslavné akce. Přímo v den výročí, tedy 8. prosince, měl zaznít v Tylově domě slavnostní koncert s připomínkou skladatelovy tvorby pro různá nástrojová obsazení: housle, klavír, dechové nástroje, zpěv sborový i sólový. Unikátní měla být interpretace raných písní skladatele, věnovaných v době jeho studijních let v Praze pěvkyni Národního divadla Olze Valouškové. A v přímé návaznosti na tuto interpretaci bylo v plánu vydat pětici raných písní B. Martinů (které měly na koncertě zaznít)  tiskem. Vedle toho měl být v prostorách bývalého divadelního sálu ochotnického divadla (dnešního muzea) scénicky proveden mechanický balet Podivuhodný let, jehož vznik byl inspirovaný tragickou událostí nezdařeného přeletu přes Atlantický oceán dvoučlennou leteckou posádkou v roce 1927.

            Od listopadu měla být instalována výstava nazvaná Poličské kořeny Bohuslava Martinů, přibližující rodinu a poličské přátele skladatele. Zajímaví jsou v tomto ohledu zejména sourozenci skladatele, s nimiž byl v korespondenčním spojení do posledních dnů jejich života (zvláštní hrou osudu zemřeli všichni tři, ač různě staří, v průběhu necelého roku). Bratr František měl také umělecké sklony, stal se akademickým malířem a většinu života zasvětil renovaci výmalby kostelů doma i v zahraničí. A sestra Marie měla krejčovský salon, sledovala nejnovější trendy v odívání a snažila se je v Poličce prosadit.

            I když tedy oslava výročí 130 let od narození Bohuslava Martinů v plánované podobě neproběhne, skladatelovy narozeniny si Polička přece jen připomene. ZUŠ měla v plánu tak jako každý rok uskutečnit koncert svých žáků nazvaný Bohuslav Martinů a my. I přes složitosti distanční výuky žáci zadané skladby pilně nastudovali. Koncert sice nezazní veřejně, nicméně bude pořízena alespoň jeho nahrávka. Výročí připomene i Gymnázium Polička a to odhalením skladatelovy busty, kterou vytvořila akademická sochařka Veronika Witzová. Z důvodů opatření 3. stupně PES setkání se sochařkou a její rodinou proběhne před budovou školy. Protože PES nedovolí ani zpívat, zazní Martinů v podání školního sboru Juliettes pouze z videonahrávky. V aule studenti nahlédnou do tajů kompozice a pustí se do vlastních skladatelských pokusů. V celém týdnu budou hodiny hudební výchovy věnovány připomenutí 130. výročí narození slavného rodáka a to s ohledem na věk žáků.

            Když se Bohuslav Martinů 8. prosince 1890 narodil, zněly zrovna kostelní zvony, oslavující svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. „To bude slavný muž, přivítali ho slavným zvoněním“, komentovala tento fakt porodní bába. Zvoněním si proto Polička připomene i letošní výročí narození skladatele. Zvony z kostela sv. Jakuba se na pět minut rozezní v 16 hodin, následně bude z budovy poličského muzea znít hudba Bohuslava Martinů. Když už letos nesmí znít živě pro návštěvníky koncertu, tedy alespoň reprodukovaně pro zájemce a kolemjdoucí. A dobrá zpráva nakonec: všechny výše zmíněné aktivity se neruší, plánujeme je veřejně realizovat, byť se zpožděním. Snad to bude možné v jarních měsících.

Monika Holá, muzikoložka