Polička

Oficiální stránky města

Česky
English
Deutsch

První poličská léta Bohuslava Martinů (18.-19.stol.)

Kulturní život Poličky na přelomu 19. a 20. století a až do první světové války zůstával silně poznamenán spolkovými formami předchozích desetiletí. Obzvláště pozoruhodné byly cesty rozvoje hudebního života. Roku 1887 ustavený kroužek přátel vážné hudby, který pěstoval hudbu v soukromí a pro vlastní potěšení, se postupně rozrostl v orchestrální soubor, který - pod názvem Mládenecká kapela - začal pořádat v letních obdobích pravidelné sobotní koncerty pro veřejnost v zahradní restauraci. Kapelníkem byl po několik let učitel měšťanské školy Adolf Vaníček, všestranný hudebník, který i jako sbormistr Kollára oživil činnost poličského zpěváckého spolku. Po Vaníčkovi převzal vedení orchestru rovněž výborný hudebník Josef Vintr, pozdější poličský městský kapelník.
Oba - Vaníček i Vintr - dbali i o účinnou výchovu mladých hudebníků z řad mládeže. A tak se roku 1905 můžeme dočíst v Jitřence ve zprávě o vystoupení poličských studentů na večírku v nedaleké Borové, že “též se velice zamlouval mladičký umělec na housle pan Martinů z Poličky, jenž sám přednesl dvě koncertní čísla”. Tím “mladičkým umělcem” nebyl nikdo jiný než čtrnáctiletý Bohuslav Martinů, tehdy již první houslista amatérského kvarteta, který s Josefem Vintrem přehrával technicky ne právě snadná houslová dueta Mazasova, Bériotova a Viottiho. V následujícím roce pak Jitřenka přinesla zprávu o večírku v Měšťanské besedě, který se konal 29. července 1906 a na kterém B. Martinů zahrál náročné skladby Wieniawského a Bériotovy za klavírního doprovodu Adolfa Vaníčka. Záměr autora zprávy pak prozradila poslední slova: “Máme před sebou mladíka nadšeného a nadějného. Nic jiného není potřebí, než aby se chudého toho mladíka ujal některý obětavý mecenáš nebo jiná korporace, aby dostati se mohl do konservatoře. Troufám si tvrditi, že by mohl jednou dělati svému mecenáši i Poličce čest. Kdo můžeš, pomoziž!”
Druhý den po koncertu přišel Adolf Vaníček - třídní učitel mladého houslisty, jenž právě ukončil povinnou školní docházku - spolu s vlivným měšťanem, knihařem a knihkupcem Josefem Kaňkou k mladíkovým rodičům. Dosáhli jejich souhlasu se synovými studiemi, když je ujistili, že sami podniknou kroky k jeho finanční podpoře. A opravdu pro něj vymohli na poličské městské radě pravidelný roční příspěvek a poté s pomocí Václava Štěpána, sládka pivovaru na Vinohradech, syna poličského purkmistra a někdejšího zemského poslance Martina Štěpána, prosadili i jeho přijetí na pražskou konzervatoř od podzimu roku 1906. Tak vstoupil pozdější světoznámý hudební skladatel poprvé do širšího světa, než bylo jeho rodné Poličsko.Je to jistě neobvyklé, objeví-li se v životopise kohokoli údaj, že se narodil na věži kostela. V případě Bohuslava Martinů tomu tak je. Jeho otec, povoláním obuvník, přijal totiž roku 1889 ve finanční tísni k zlepšení hmotné situace rodiny místo pověžného na kostele sv. Jakuba. Jeho povinností mimo jiné bylo hlídat, zda někde v Poličce nebo okolí nehoří, natahovat věžní hodiny a zvonit ráno, v poledne a večer klekání. V kalendáři na rok 1890 si Ferdinand Martinů zapsal: “8. prosince 1890 nám přinesla vrána hošíčka klučáčka, křtěnej byl Bohuslav Jan.” Ochoz na věži, z kterého se přímo vcházelo do bytu pověžného, nabízel široký rozhled po okolní krajině i nekonečně proměnlivé obloze. V tomto prostředí chlapec prožil prvních 12 let života. Matka a otcův tovaryš jej uváděli do světa lidových písní, říkadel a pohádek, než s počátkem školní docházky musel každý den dolů po strmých schodech do města. Hned se začátkem školy se začal učit hrát na housle. Učitelem se mu stal krejčí Josef Černovský, snad nejvšestrannější hudebník tehdejší Poličky, jehož přičiněním se z chlapce během několika let stal dobrý houslista. V roce 1902 rodina přesídlila do budovy dnešního Městského úřadu, kde otec obdržel místo sluhy ve starostenském úřadě a v městské spořitelně. To umožnilo chlapci každodenní užší styk s hudebním životem města, ve kterém brzy tak výrazně vynikl.
 V roce 1906 se stal Bohuslav Martinů přispěním svých příznivců žákem houslové třídy pražské konzervatoře - studijní úspěch se však nedostavil. Hoch se totiž více než povinným cvičením věnoval četbě a návštěvě divadel. Divadlem se nadchl již v Poličce, kde doprovázel na představení svého otce, který byl horlivým divadelním ochotníkem a působil hlavně jako nápověda. Nelze se tedy divit, že pražské studium skončilo po marném opakování třídy, kdy nepomohl ani přestup na varhanické oddělení - Martinů byl v roce 1910 vyloučen z konzervatoře pro “nenapravitelnou nedbalost”. Finanční podporu Martinů sice ztratil, ale Prahu, která jej oslňovala svými kulturními dary, neopustil, i když tam žil prakticky v bídě. V hudbě se z něj stal samouk, a to i v kompozici, ve které navazoval na svoje první pokusy ještě z domova. Později s vděčností vzpomínal na Josefa Černovského, který u něho rozpoznal lehkost v improvizaci a nutil jej k zápisům jeho prvních skladbiček. Do rodné Poličky Martinů pravidelně zajížděl na prázdniny a občas tu vystupoval i koncertně - teprve první světová válka jej, byť pouze na několik let, k Poličce připoutala trvaleji.
 To však již město mělo za sebou první sociální otřesy, když se od 90. let k dosavadním společenským silám ve veřejném životě stále více hlásil nový činitel - dělnické hnutí.

Vložil Votruba Ondřej (7.4.2005), přečteno 6255x

Právě procházíte:

Úvod | O městě | Historie | První poličská léta Bohuslava Martinů (18.-19.stol.)