Polička

Oficiální stránky města

Česky
English
Deutsch

Dvacet let republiky (léta 1918 - 1938)

Zpráva o vyhlášení republiky dorazila do odlehlé Poličky o něco později než jinam a proto se veřejná oslava konala teprve 29. října 1918. Hlavní projev přednesl purkmistr Karel Till. Okresnímu hejtmanovi byl jakožto představiteli starého režimu zamezen výkon funkce a zatímní správy okresu se ujal třináctičlenný “národní výbor pro okres poličský”; ten byl však ještě před koncem roku 1918, stejně jako Národní výbor československý v Praze, jehož byl vlastně orgánem, rozpuštěn a správu okresu plně převzala vláda. Mezi oslavné akty na počest vzniku republiky patřil i koncert, který v listopadu připravil Bohuslav Martinů, jenž při něm i sám hrál na housle a na klavír. Ze dvou zamýšlených koncertů se však uskutečnil pouze jeden - a i ten byl slabě navštíven. Lidé měli zřejmě již jiné starosti...
Již před válkou vyhrocené politické a sociální rozpory totiž přešly s plnou silou i do nového státu. V prvních volbách do vedení politické obce se voliči rozvrstvili prakticky v rovnováze do všech hlavních politických směrů. Dlouholetý purkmistr Karel Till, někdejší horlivý mladočech a hlavně Sokol, již nekandidoval. Pro další politický vývoj ve státě měl však podstatný význam rozkol v sociální demokracii, což limitovaně platí i v Poličce.
Tíživé sociální problémy, komplikované potížemi v zásobování, nemohly totiž ani v rámci města být řešeny jen dobročinností a milodary majetných či vánočními nadílkami pro chudé děti. Přirozený poválečný radikalismus pracujících vrstev si žádal zásadnějších změn, pro něž řada mladých dělníků poněkud naivně spatřovala vzor v sovětském Rusku. Do listopadu roku 1920 pokročila vnitřní diferenciace v sociální demokracii natolik, že 28. listopadu toho roku uspořádala levice svou první samostatnou veřejnou schůzi. Prosincové události sice celostátně přinesly porážku levice, ale v Poličce se natolik utužila, že její představitelé v dubnu 1921 odhlasovali přijetí 21 podmínek III. internacionály, čímž se otevřela cesta pro vznik nové strany - Komunistické strany Československa, ustavené pak v květnu roku 1921 i v Poličce. Její členská základna však nebyla v Poličce velká - a nic na této skutečnosti nezměnila ani stavba Vojenské muniční továrny, jejíž základní kámen byl položen v roce 1922. Jedinou větší továrnou stále zůstávala textilka firmy Feuerstein a spol.
Vliv radikálních směrů byl navíc dočasně oslaben vlnou hospodářské konjunktury. Již zmíněná muniční továrna poskytla pracovní příležitosti stovkám lidí (v roce 1938 zaměstnávala přes 800 civilních zaměstnanců). Potřeba bytů pro obyvatele města, ať již se jednalo o městské úředníky, profesory učitelského ústavu či lékaře a později i pro důstojníky přidělené do muniční továrny, podnítila čilý stavební ruch. Nejzřetelnější byl na dosud téměř nezastavěném území “za rybníkem”, jižně od města, kde dosud stála pouze budova někdejšího c. k. učitelského ústavu (dnešního gymnázia) a několik stodol. V relativně krátkém časovém období (1923-24) zde byly postaveny dva soubory architektonicky zajímavých a cenných rondokubistických činžovních domů, doplněných v roce 1928 rozlehlou budovou Masarykových škol a v roce 1936 evangelickým kostelem a okresním úřadem; další parcely zabral blok rodinných domků a podnik stavitele Bohuslava Šmída. Stavební činnost ovšem probíhala i na jiných místech města, kupř. na Dolním předměstí vzniklo v roce 1919 stavební družstvo Svépomoc; výsledkem jeho činnosti byla ulice rodinných domků, která byla posléze pojmenována podle názvu družstva. Na křižovatce pod hřbitovem u kostela sv. Michala byl v roce 1929 otevřen Tylův dům. Aby tato výstavba neprobíhala naprosto živelně, vypracoval již v roce 1922 doc. arch. Vladimír Zákrejs Základní plán upravovací města Poličky (k němuž připojil i soupis významných poličských památek), v němž nastínil možnosti dalšího stavebního vývoje. Polička měla navíc to štěstí, že zde působil stavitel Bohuslav Šmíd, který město obohatil o řadu funkcionalistických staveb - budovou již zmíněných Masarykových škol z roku 1928, nárožním domem z roku 1930 (naproti Tylovu domu), památkově chráněnou Šmídovou vilou z roku 1934 (v ulici E. Beneše) a dalšími. Pozornost však byla věnována i sochařské výzdobě města. Na kašnách na náměstí byly instalovány dvě sochy připomínající činnost čs. legií - Poroba a Naše vítězství. Z hlediska stavebního rozvoje bývají 20. léta - po období gotiky a baroka - někdy nazývána třetím “zlatým věkem” Poličky.
Od počátku 30. let však v důsledku hospodářské krize zasáhla Poličku vlna nezaměstnanosti. Jediná větší stavba zahajovaná v roce 1931 byla budova pro okresní úřad - stavba navíc musela být záhy přerušena a byla dokončena teprve v roce 1936. Do Jitřenky pronikly zprávy o nezaměstnanosti koncem roku 1931, kdy kupř. poličský Dobročinný spolek paní a dívek sděloval, že “panující nezaměstnanost rozmnožila řady strádajících dětí”, neboť “hospodářská tíseň krutě doléhá na náš chudý kraj” a “děti nezaměstnaných rodičů značně strádají”. Spolek zřídil kuchyni a prosil veřejnost o podpory s výzvou: “Již za 1 Kč zahřejte a nasyťte dvě dětská tělíčka.” Na vrcholu krize na jaře roku 1933 bylo v poličském okrese na 2000 oficiálně evidovaných nezaměstnaných. V jejich prospěch hráli poličští ochotníci, členové Sokola vypsali sbírku - ovšem meze filantropie místní politika překročit nemohla. Hromadné pochody nezaměstnaných na okresní úřad byly úřady prohlašovány za agitační akce a jako takové také rozháněny četnictvem. A když byl odvolán tovární řád a zrušeny dělnické výhody, které majitelům zajišťovaly loajalitu dělnictva, vypukla stávka i ve Feuersteinově tkalcovně.
V rozvráceném společenském vědomí se od počátku 30. let začala i na Poličsko šířit nová fašistická ideologie se svou sociální a nacionalistickou demagogií. Často sem, mimo jiné, zajížděl i její přední představitel Rudolf Gajda. Mezi německým obyvatelstvem východní části okresu nacházela pak stále větší odezvu velkoněmecká ideologie. Je logické, že v tomto prostředí se myšlenka jednotné fronty proti hrozbě nacistického Německa prosazovala jenom velmi obtížně. Teprve dramatické události v září 1938 přispěly k odložení stranických sporů. Mohutná demonstrace zhruba 2500 lidí 22. září 1938, den po oznámení zrady západních spojenců při jednáních s Hitlerem, ukázala obecnou vůli bránit celistvost a nezávislost republiky.
Říjen a listopad 1938 se staly pro Poličku tíživějšími než pro jiná česká města - německá armáda, obsazující na základě mnichovského diktátu československé pohraničí, totiž 10. října 1938 okupovala i ryze českou Poličku (na 5891 Čechů 149 Němců, navíc většinou státních zaměstnanců, kteří byli do Poličky přiděleni) a s ní několik dalších obcí s čistě českým obyvatelstvem. Prvním signálem, že by okupace mohla postihnout i Poličku, bylo hlášení rozhlasu 6. října 1938, že katastr města patří do tzv. 5. pásma záboru; zpráva však byla, zřejmě účelově, tehdejším ministerstvem zahraničních věcí dementována. O to větší rozčarování znamenaly zprávy, že Polička bude skutečně obsazena. Řada obyvatel (jejich počet je uváděn číslem 1500) se v obavách z okupace i z ordnerů, o jejichž řádění v okolních obcích docházely zprávy, v panice začala stěhovat z města. Dne 10. října 1938 přijely do města jednotky německé armády a obsadily celé historické jádro města i Horní předměstí. Po dvoudenních jednáních se sice podařilo dosáhnout uvolnění středu města, Horní předměstí však v záboru zůstávalo. Důvod byl zjevný: udržet si kontrolu nad strategickou silnicí z Limberka (dnešní Pomezí) na Jedlovou a do Vojenské muniční továrny a Korouhve. Němci z okolních vesnic plně využili období, kdy muniční továrna nebyla pod kontrolou československé armády, a továrnu kompletně vyrabovali - co nemohli odvézt, zničili.
Po řadě složitých jednání, při nichž se městskému zastupitelstvu podařilo zaangažovat i některé cizí vlády (byl kupř. odeslán telegram prezidentovi USA F. D. Rooseveltovi s žádostí o pomoc a memoranda německému, italskému, francouzskému i anglickému velvyslanectví), se konečně podařilo 24. listopadu 1938 dosáhnout stažení německé armády i z Horního předměstí. Nová státní hranice nyní přicházela od severu od Vysokého Lesa, v prostoru křižovatky na Svitavy oddělovala Limberk (Pomezí) od Poličky a pokračovala na Modřec. Polička se tak stala pohraničním městem okleštěné republiky - ovšem nikoliv nadlouho; 15. března 1939 německá armáda město i s celým zbytkem státu obsadila znovu a byl zřízen tzv. Protektorát Čechy a Morava.
Dramatické události konce 30. let podstatně ovlivnily i další životní osudy Bohuslava Martinů. Ten sice žil již od roku 1923 v Paříži, kde se zasvěcoval do tajů moderních hudebních proudů, do Poličky však pravidelně zajížděl o prázdninách. Návštěva v červenci 1938 - to již byl evropsky uznávaným skladatelem - byla však v jeho životě návštěvou poslední. Po jeho návratu do Paříže přišel Mnichov a dočasná okupace Poličky. Když se B. Martinů dozvěděl o stažení německé armády z Poličky, neprodleně napsal nejen matce a sestře, ale i představitelům města a vyjádřil radost nad záchranou města. Ještě v roce 1939 pomýšlel na trvalý návrat do vlasti, ale následující události tomu zabránily. I z Paříže musel Martinů - v té době, jak se později dozvěděl, hledaný gestapem - prchat za oceán. Příležitost k návratu do vlasti se pak již nenaskytla a až do smrti mu zbyla jen pouta hojné korespondence s domovem...
 

Vložil Votruba Ondřej (3.4.2005), přečteno 5931x

Právě procházíte:

Úvod | O městě | Historie | Dvacet let republiky (léta 1918 - 1938)