Tzv. “zlatý věk” poličského měšťanstva spočíval na feudálních výsadách města jako vrchnosti, na rozsáhlé míře samosprávy v hospodaření městským majetkem a na platnosti starobylého cechovního zřízení. Všechny tyto tradiční základy měšťanského blahobytu však byly postupně narušovány reformami osvícenského absolutismu druhé poloviny 18. století. Jedním z prvních signálů nastávajících změn bylo odnětí hrdelních záležitostí městskému soudu v roce 1765. V roce 1788 začal město spravovat nový, byrokratický tzv. regulovaný magistrát, jehož úředníci, byť placení z městských důchodů, byli podřízeni státu. Pravomoc měšťanstva byla od té doby značně omezená. Reformy postihly i městské panství: počátkem 80. let 18. století bylo v tzv. raabizaci dosavadní režijní hospodaření z velké části převedeno na dědičný nájem dosavadním robotným poddaným. Jen rozsáhlé lesy a rybníky, lomy a vápenky zůstaly nadále v přímé správě města. Důsledkem raabizace bylo značné uvolnění volné pracovní síly pro typické řemeslo Poličska - tkalcovství, které od té doby vykázalo prudký rozvoj a zařadilo poličský venkov definitivně do koloběhu kapitalistické výroby.
Zrušení nevolnictví a toleranční patent v roce 1781 měly za následek značný vzestup sebevědomí poddaných. Zvláště toleranční patent měl velký význam pro zdejší kraj s množstvím dosud tajných nekatolíků: umožnil jim přiznat se veřejně k některé ze dvou nyní povolených nekatolických církví, z nichž nejčastěji volili helvetskou. V roce 1796 vypuklo v některých vsích poličského panství tzv. “helvetské povstání” proti odvodům do války proti Francii; beletristicky je vylíčil v románu Rekruti Václav Kaplický.
K reformám josefinské doby patřila i reforma školství. Jejím výsledkem v Poličce byla přeměna dosavadní trojtřídní latinské školy v trojtřídní školu česko-německou, která byla v roce 1790 rozšířena na čtyřtřídní hlavní školu. Vzdělaní a osvícení jedinci mezi měšťany, úředníky, učiteli a kněžími nemálo přispívali - spolu s pokrokem obecné vzdělanosti - k tomu, že Polička doznala značného rozmachu v hospodářské podnikavosti i v kulturním a společenském životě. V 30. letech 19. století byla již Polička s více než 3500 obyvateli počtem obyvatel pátá v tehdejším chrudimském kraji za Litomyšlí, Chrudimí, Vysokým Mýtem a Lanškrounem. Do města se z okolí stěhovali četní “plátna handlíři” a jiní překupníci, využívající levné pracovní síly domáckých tkalců, kterých přibývalo na předměstích i v okolních vsích. Hlavním odběratelem hrubého plátna byla stále armáda, pro kterou je vykupovalo množství faktorů. V 30. letech 19. století procházelo Poličkou ročně na 80 000 zlatých v platech za plátno, jehož výkup byl z největší části v rukou 16 poličských rodin. Nejvýznamnější z nich byl Josef František Daubek, manžel dcery purkmistra - a zároveň českého obrozeneckého básníka - Šebestiána Hněvkovského.