Polička

Oficiální stránky města

Česky
English
Deutsch

Události revolučního roku 1848 a bachovský absolutismus (19. stol)

 Jako ohlas revolučních událostí ve Vídni a v Praze v březnu 1848 byla podle nařízení zemského gubernia zřízena v Poličce jako i v jiných městech národní garda “k ochraně osobní a veřejné majetkové bezpečnosti a proti rušení veřejného klidu”. Do jejího čela byl postaven Josef Smola, který také jako jediný měl uniformu a zbraň. Početná garda, ve které byli z “vlastenecké povinnosti” i všichni úředníci a také předměstští “měšťané”, pochodující vyzbrojena holemi, působila vskutku směšně. Příznačné však bylo, že původně německé velení Smola brzy nahradil českým. Vznikla i studentská legie z žáků čtvrté třídy hlavní školy. Čeština se výrazně prosadila i při představeních divadelních ochotníků a koncem roku 1848 se zrodila “Veřejná čítárna slovanská” a s ní spojená knihovna “k probuzení a osvědomění národnosti slovanské a vzdělání občanů”.
Širší než jen národnostní cíle si však kladlo veřejné provolání k poličským, které 18. března 1848 uveřejnil v Pražských novinách a ještě dal rozmnožit ve stovkách výtisků poličský rodák Josef Václav Justin Michl, působící v té době v Českých Budějovicích. Hlásal v něm nedělitelnost svobody, k níž počítal “vlastenectví, rod, řeč a vědu s vírou”, ale také náboženskou volnost. Jeho provolání vyvolalo protest poličských katolíků, kteří v odpověď zase veřejně vyhlásili, že “netouží po časech husitských”. Spontánní zájem měšťanů vzbudila zato volba měšťanského výboru, který se na základě konstituce měl stát protiváhou nenáviděného úřednického aparátu. Viděli v něm prostředek k znovunabytí vlivu na městskou správu a hlavně na městský majetek a městské hospodářství. Jenže naděje patriarchálního měšťanstva selhaly, když výbor ovládli představitelé nových podnikatelských vrstev. Selhaly i naděje předměstských obyvatel, kteří doufali v zisk většího podílu na měšťanských výsadách. Prvním voleným purkmistrem se stal Josef František Daubek, “plátna handlíř”, jenž byl však již od roku 1847 majitelem panství Liteň u Berouna a svého úřadu se brzy vzdal ve prospěch Josefa Smoly, který býval jeho společníkem při výkupu plátna. I úředníci magistrátu se dostali do užšího měšťanského výboru. Rok 1848 tak vlastně jen prokázal, jak byla náporem nových hospodářských poměrů již zcela oslabena a rozložena síla patriarchálního měšťanstva. Do čela města se postavila obchodnická a podnikatelská vrstva, nakloněná především připravovaným hospodářským opatřením a alespoň zčásti ochotná podvolit se energickému úsilí Josefa Smoly o prosazení českého vlastenectví do veřejného života. Smola měl také rozhodnou zásluhu o to, že dosavadní hlavní škola byla ve svých nejvyšších ročnících přeměněna v zárodek nižší reálky.
Pro město, které bylo po staletí feudální vrchností, znamenal nemalý zlom zákon ze 7. září 1848 o zrušení robot a platů a odstranění veškeré poddanské vázanosti. V případě Poličky, na jejímž panství proběhla koncem 18. století raabizace, se tím ulevilo hlavně robotami stále silně zatíženým chalupníkům, kteří ve svých peticích - pochopitelně marně - radikálně žádali zrušení všech závazků bez náhrady. Nemalá náhrada za osvobození od poddanských závislostí plynula od někdejších poddaných do městské pokladny ještě po řadu let. Ostatně městu i potom zůstalo mnoho z někdejšího bohatství - především rozsáhlé lesy a četné rybníky. K posílení příjmů byl podstatně rozšířen i měšťanský pivovar.
Takové tedy byly “ v detailu” výsledky revolučního roku 1848. Politicky a vojensky znamenal, nazíráno v širším kontextu, porážku revolučních sil, které se v českém prostředí projevily jako příliš nerozvinuté, slabé a roztříštěné. Následovalo desetiletí dusné reakce, známé jako bachovský absolutismus.
Stát přistoupil především k utužení centralismu, který představovaly nově zřízené státní úřady. Královský podkomořský úřad v Praze, jenž dosud spravoval královská věnná města - tedy i Poličku - byl zrušen a bylo zavedeno jednotné obecní zřízení. Pozůstatkem tradice zůstal toliko pravidelný roční plat panující české královně, který město platilo až do zániku monarchie v roce 1918; tento poplatek činil na počátku 20. století 70 korun 40 haléřů! Polička se stala správním střediskem okresu s 33 obcemi - tedy nejen území bývalého městského panství, ale i území někdejšího panství bysterského a svojanovského a částí panství Rychmburk a Německá Bělá. Představitelem státní politiky se pro Poličku a celý okres stal okresní komisař a později okresní hejtman. Politická práva veřejnosti tak byla prakticky anulována.
Podle úsudku nového okresního komisaře to prý vlastně byla inteligence, energie a imponující vystupování radikála Josefa Smoly a několika jemu podobných, které v revoluční době svedly některé měšťany na “scestí”. Mezi Smolovy prohřešky se počítala i jeho podpora vlasteneckých a osobních snah piaristy Josefa Václava Justina Michla, jenž roku 1850 opustil řád a usadil se v rodné Poličce, kde se chtěl uplatnit jako učitel. Purkmistr Josef Smola byl ve městě prakticky jediný, kdo Michla podporoval v jeho snahách o využití proudů, směřujících k větší demokratizaci v rámci katolické církve a dokonce k zrušení povinného celibátu kněží. Michl byl nakonec nucen uchýlit se do nedaleké vsi Březin, odedávna odbojně helvetské, kde v roce 1862 i zemřel. Smola byl koncem roku 1851 zbaven purkmistrovského úřadu a odstraněn z účasti na veřejném životě. Když spisovatelka Teréza Nováková psala svůj poslední román “Drašar”, věnovaný právě vylíčení životních osudů J. V. J. Michla, označila jeho osud jako “příznačný pro krátké vzplanutí let 1848-1849, jež zdálo se otvírati tak skvělé výhledy, a pro následující reakci 1850 až 1860, která jako těžký mrak úplně je zase zastřela”.
Je ovšem třeba přiznat, že tzv. bachovský absolutismus měl silného spojence v postrašenosti a netečnosti většiny měšťanstva, které se podrobovalo novému náporu němčiny ve školách, ve spolcích i v ochotnickém divadle. Proto byly světlými chvilkami třeba zájezdy kočovných divadelních společností, které se nebály češtiny, i když je leckdy stihly důsledky v soudních postizích - jako například právě v Poličce roku 1855 Zöllnerovu společnost, s níž zde naposledy účinkoval Josef Kajetán Tyl.
Jedním z mála subjektů, který se nenechal zmást novou vlnou germanizace, byla v Poličce překvapivě katolická církev; od roku 1850 se v Poličce začaly vést matriky výhradně česky a již v tom nepřestaly. Hlavní starostí zdejšího děkanství ovšem bylo posílení pozice církve proti pronikajícím projevům liberalismu. Využívala všech příležitostí k církevním oslavám a svůj význam mimořádně zdůrazňovala velkorysou obnovou kostela sv. Jakuba, zničeného požárem v roce 1845. Roku 1853 byl položen základní kámen k stavbě nového chrámu, ale stavba se protáhla na více než deset let. Postavení církve jako “státotvorné” instituce ještě posílil tzv. konkordát - dohoda vlády s Vatikánem - z roku 1855. Toto období však mělo i své humánní stránky; kupř. v roce 1857 byla v domě čp. 15 na Dolním předměstí zřízena poličská veřejná nemocnice, která pak v roce 1888 dostala samostatnou budovu.
Ani v době politické reakce se nezastavil proces liberalizace v oblasti ekonomiky, tedy výroby a obchodu. Koncem roku 1859 došlo k vydání živnostenského řádu, který definitivně odboural tradiční cechovní zřízení a oficiálně otevřel cesty volnému podnikání. Měl to být i jeden z prostředků, který měl vyvést říši z krize po vojenských porážkách v Itálii a po vyvrcholení finančního deficitu státu, provázeného obrovským státním dluhem. Součástí těchto protikrizových opatření byla i změna kurzu ve vnitřní politice. Říjnový diplom z roku 1860 sliboval obnovení parlamentního politického života a Únorová ústava z následujícího roku se přes omezenost svých reformních cílů stala základem českého politického života v dalších desetiletích.

Vložil Votruba Ondřej (4.4.2005), přečteno 6590x

Právě procházíte:

Úvod | O městě | Historie | Události revolučního roku 1848 a bachovský absolutismus (19. stol)