Když byly na březen 1861 vyhlášeny volby do českého zemského sněmu, upnul se hlavní zájem veřejnosti opět k politickým otázkám. Poličští voliči - podle tehdejších zákonů jimi byli především zámožní měšťané vnitřního města - manifestačně zvolili zemským poslancem národního kandidáta dr. Františka Augustina Braunera. A to nejen proto, že působil delší dobu jako advokát ve prospěch vnitřního města ve vleklých sporech s předměstskými obyvateli o právo na podíl z městského majetku, ale i zásluhou horlivé agitace Josefa Smoly, který se znovu dostal do popředí místního politického života. Podle směrnic pražského politického vedení v čele s F. Palackým a F. L. Riegrem měl J. Smola kandidovat do zemského sněmu za venkovské obce. Tuto nabídku však odmítl, aby mohl veškerou energii a úsilí věnovat práci pro město. Již v 50. letech, nemoha pracovat veřejně, věnoval se alespoň organizaci obnovy kostela sv. Jakuba, který si představoval jako honosnou stavbu, jež by se stala důstojnou reprezentací města i jeho ozdobou. Dokázal prosadit, aby místo obvyklého oltářního obrazu byla objednána socha sv. Jakuba u tehdy již známého sochaře Václava Levého, tou dobou působícího v Římě. Socha v nadživotní velikosti z bílého kararského mramoru byla usazena v květnu 1865, těsně před vysvěcením nového chrámu.
V tomtéž roce se v místních volbách stal Josef Smola opět purkmistrem. Ale nejen to. Když v roce 1865 zřídili měšťané vnitřního města zcela samostatnou “Osadu města Poličky uvnitř hradeb”, jejímž hlavním úkolem a cílem bylo zajistit měšťanům výhradní právo na pozůstatky feudálního bohatství města, byl starostou této osady zvolen rovněž Josef Smola. Neprosadil se však do funkce okresního starosty, tedy do čela zbrusu nové instituce okresního zastupitelstva - a to především zásluhou voličů z poličských předměstí, kteří Smolu přímo nenáviděli a snažili se ho znemožnit i žalobami u soudu. Smolovu autoritu však velmi posílilo jeho statečné chování za pruské okupace Poličky v létě 1866, kdy proti přímým hrozbám pruských důstojníků město uhájil před přemrštěnými požadavky na rekvizice. Když pak o necelý rok později J. Smola zemřel, stal se jeho nástupcem v obou předních městských funkcích jeho věrný přívrženec, obchodník Jan Bouzar, který později jako poslanec zemského sněmu za Poličku zahájil souvislou řadu zastánců aktivní mladočeské politiky v čele města.

S rozvojem politického života se bohatě rozvinul i život spolkový. K staršímu Spolku divadelních ochotníků, který si dal do názvu jméno J. K. Tyla, přibyl roku 1861 Zpěvácký spolek “Kollár”, jehož prapor se světil v roce 1863 za účasti F. Palackého a F. L. Riegra. Když roku 1869 ochotnický spolek slavil 50. výročí vzniku, byla poprvé provedena v Poličce později tak populární tragedie “Anežka” na námět místní pověsti o poslední popravě v Poličce - dílo tehdejšího režiséra spolku a pozdějšího vlivného literárního kritika a dramatika Františka Zákrejse. Do konce století přesáhl počet poličských spolků číslo dvacet. V nich se soustřeďoval kulturní a společenský život města, který s léty získával na výrazném a přímo stranickém akcentu.
Střediskem politických debat měšťanů byla od roku 1866 Měšťanská beseda, která se však pro neustálé šikanování ze strany úřadů roku 1872 rozešla a byla nahrazena Besedou, jež se mínila věnovat výhradně osvětově vzdělávacím cílům. Značnou aktivitu projevovali učitelé, kteří si roku 1870 založili Učitelský spolek “Budeč” a jejichž zásluhou byl již roku 1868 učiněn první pokus o založení městského muzea; ke skutečnému založení Musejního spolku “Palacký” však došlo až v roce 1881.

Poličské školství získalo výrazně český charakter. Reálná škola byla v roce 1861 prohlášena za ústav výhradně český, kterým zůstala i poté, co byla od roku 1872 postupně přeměněna v měšťanskou školu. Rozšířilo se i dívčí školství - dívčí škola se od roku 1873 stala šestitřídní a roku 1882 vznikla městská dívčí měšťanská škola. Učitelé ve veřejném životě prosazovali pokrokové cíle v duchu vlasteneckého ideálu národní kulturní jednoty, která se však stále více - s rostoucí polarizací politické scény - stávala iluzí. Výrazným příkladem starovlasteneckého učitele byl v Poličce Antonín Konstantin Víták, někdejší piarista, přední průkopník předškolní výchovy dětí a činorodý účastník spolkového života, jenž působil v Poličce od roku 1878. Jako jednatel Zpěváckého spolku “Kollár” si v roce 1882 postěžoval na “velmi neutěšené poměry ve městě našem ku škodě svaté svornosti zavládlé”, aby později roku 1900 dospěl k závěru, že “bohužel té pravé lásky k národu a vlasti ubývá” a “jest planá frázovitost známkou přesmutné a neutěšené doby materialistické”. Právě z Vítákova podnětu založil písecký rodák Václav Vetterl v roce 1882 v Poličce knihtiskárnu. A. K. Víták byl ještě téhož roku spolu s dalšími učiteli iniciátorem zrodu poličského časopisu Jitřenka, který se pak stal kronikou duchovního a společenského života města i okolí a ve svých počátcích i jednou z nejvýznamnějších venkovských tribun beletristických a básnických prvotin významných autorů, mj. Terézy Novákové. Vydávání časopisu, vycházejícího nepřetržitě od roku 1882, zastaveného za německé okupace v roce 1943, se podařilo obnovit teprve v roce 1991 (s jedenapůlletou epizodou v letech 1948-1949).
Politický vývoj posledních desetiletí 19. století prokázal, jak neudržitelná byla představa o nepolitičnosti kultury v ideově rozrůzněném českém světě, jehož se Polička stávala stále nedílnější součástí. Roku 1875 padly poslední iluze o možnostech jednotné politiky české buržoazie vůči vídeňské vládě. Polička přitom zůstala baštou mladočechů. Nemalý vliv na charakter veřejného života mělo i položení Poličky na česko-německé jazykové hranici. Již sousední obce na východ od města byly totiž obývány převážně německým obyvatelstvem, jež vzhlíželo k Svitavám jako středisku sílící velkoněmecké agitace. Od 90. let 19. století se veškerá politika poličského měšťanstva odehrávala ve stínu zesilujících národnostních rozbrojů. To vše často přehlušovalo hlas prostého rozumu a i mezi stoupenci českých stran docházelo k nechutným osobním útokům a soudním sporům.