Polička

Oficiální stránky města

Česky
English
Deutsch

Novodobý průmysl (18.-19. stol)

“Pramen výživy obyvatelstva zdejšího jest polní hospodářství a tkaní hrubých látek, v nichž více měšťanů obchod vede a také pro vojsko dodává. Mimo to také veden obchod ve lnu.” Tak charakterizoval soudobý pozorovatel Poličsko v roce 1862. To však bylo tradiční tkalcovství již v úpadku vlivem dovozu bavlny, a kromě toho podnikavost nebyla silnou vlastností zdejších měšťanů. Výjimeční jedinci, jako byl kupř. Josef František Daubek, odcházeli podnikat jinam. Město zůstávalo stranou vytvářející se sítě železnic, kolem níž se šířil textilní tovární průmysl; proto se čilejší jedinci snažili získat pro Poličku napojení na hlavní trať, která od 40. let 19. století spojovala Prahu s Brnem a Vídní. Okresní tajemník František Zákrejs v roce 1869 psal, že “tím, že náš kraj postrádá železné dráhy, jeví se co rok všude, v průmyslu a obchodu i polním hospodářství, klesání”. Trvalo ale ještě téměř 30 let, než se podařilo Poličku spojit železnicí se Svitavami a záhy pak i se Skutčí.

Zdejší průmysl byl až do konce 19. století nepatrný - Tillova tkalcovská dílna, malá sirkárna, výroba stavebního materiálu, cihelna, nevelká strojírna a slévárna, velkouzenářství, obuvnická dílna a zdejší výrazná specialita: roku 1874 založený Čápkův závod na stavbu varhan a harmonií. To vše však dokázalo zaměstnat jen pár desítek dělníků a navíc podnikateli byli ponejvíce lidé odjinud. Pozornost poličských měšťanů se totiž obracela k tradičním zdrojům příjmů. V 60. letech 19. století hlavně zásluhou J. Smoly postavený nový měšťanský pivovar byl do roku 1892 pronajímán, ale v tomto roce se majitelé právovárečných domů sdružili a začali pivovar provozovat ve vlastní režii. Pivovar sice bylo nutno nákladně rekonstruovat, ale časem začaly zisky utěšeně stoupat a společnost počátkem 20. století přikoupila k vlastnímu hostinci v Poličce ještě hostince v Litomyšli a Krouně. Tento náznak rozmachu však nenásledovali poličští živnostníci.

Roku 1884 zřízená Řemeslnická beseda si nedala za úkol expanzi, ale toliko obranu práv a zájmů tradičních řemesel proti vpádu továren prostřednictvím celé armády faktorů, kteří zadávali práci domáckým tkalcům na poličských předměstích i v okolních vesnicích. Pro potřeby těchto faktorů ovšem postačovalo tradičním způsobem vyráběné hrubé plátno. Tkalcovská škola, kterou někteří probudilí občané založili roku 1874, zanikla po 14 letech pro nedostatek žáků. Ve městě panovala hlavně obava před zkázou tradičních mravů a svou úlohu přirozeně sehrála i skutečnost, že nejbližší tovární průmysl - ve Svitavách, Brněnci a Březové - byl v rukou německých majitelů. Čítala-li Polička roku 1869 4414 obyvatel, do roku 1880 stoupl jejich počet o pouhých 218 na 4632 - přičemž obytných domů ubylo - a o deset let později klesl na 4550. Týž vývoj se projevil i v českých obcích západně od města.

To konečně přimělo představitele města, kteří se hlásili k mladočechům, k radikálním krokům ve prospěch železnice, od níž si mnoho slibovali. Projednávalo se několik variant průběhu plánované trati: z Litomyšle, ze Svitav, z Březové přes Bystré. Rozpory v českém táboře nahrály svitavským německým podnikatelům, jimž železniční spojení s poličskou tradiční tkalcovskou oblastí mohlo přinést jen výhody a kteří byli proto ochotni k značné finanční podpoře plánu. Získali proto poličské pro variantu spojení Poličky se Svitavami. Trať začala být budována v roce 1896 a v dalším roce byla prodloužena z Poličky do Skutče a napojena tak na dráhu pardubicko-německobrodskou.

Ovocem levného dopravního spojení byl rozkvět poličské pily, zřízené původně pro dodávky pražců na výstavbu železnice, a založení mechanické tkalcovny na bavlněné zboží firmy Eugen Feuerstein z Hořic v Podkrkonoší. Ta začala pracovat roku 1901 a do roku 1904 již měla 560 stavů. Ovšem tím se celá podnikatelská vlna - vyjma nevelké obuvnické dílny - prakticky až do roku 1918 vyčerpala. Očekávaný a zároveň obávaný vpád německého kapitálu ze Svitav a Brněnce se nekonal. Polička tedy i ve 20. století v porovnání s průmyslovou východní částí okresu při hlavní železnici zůstala v podstatě řemeslnicko-rolnickým městem. Ostatně sami představitelé města “uvnitř hradeb” nadále mysleli postaru a ukládali městský kapitál především do rozšíření městského velkostatku. S velkou slávou koupila “osada uvnitř hradeb” v roce 1910 velkostatek Svojanov i s hradem. Vyhlašovala to za velký národní čin, že vykoupila tento “hrad Závišův” z rukou německého majitele. V příštím roce přikoupila ještě velkostatek Študlov, takže před první světovou válkou vlastnilo město přes 2000 hektarů lesa a stovky hektarů zemědělské půdy.

Myslelo se však přitom i na modernizaci samotného města. Koncem 19. století byla vybudována nová kanalizace, zřízen nový vodovod a od počátku nového století se postupně opět předlažďovaly ulice. V roce 1907 byl do města zaveden telefon a roku 1910 ozářily náměstí a hlavní ulice - ne bez odporu mnohých konzervativců - první elektrické žárovky z prozatímní městské elektrárny. Město sice neztrácelo charakter venkovského městečka - po náměstí i v hlavních ulicích se ještě těsně před první světovou válkou volně procházely slepice -, ale přece jen se stávalo přitažlivějším. V roce 1900 se zde napočítalo již 4982 obyvatel a tento počet do roku 1910 vzrostl na 5262 - tedy o více než 700 proti roku 1890. Tento přírůstek obyvatelstva připadal především na předměstí, zvláště Horní předměstí se stalo nejlidnatější částí města, kde rostly i nové důležité veřejné stavby - učitelský ústav, založený roku 1899, městské jatky z roku 1900 a nová městská elektrárna z roku 1913.

Zároveň se se stále větší naléhavostí hlásila otázka sociální. Nešlo pouze o starodávný spor předměstských obyvatel s měšťany vnitřního města o podíl na výhodách z městského velkostatku. Nové obyvatelstvo mělo vážnější starosti. Nastávala silná bytová krize, přírodní pohromy postihovaly venkovské zázemí, obnovovaly se silné vlny vystěhovalectví do zámoří i jinam; kupř. ve Vídni žilo v roce 1900 téměř 2000 Čechů původem z poličského okresu a nadále jich přibývalo. Nedostatek se projevoval i v nejzákladnější výživě lidu, takže např. roku 1904 bylo při vojenských odvodech uznáno za způsobilé služby pouze 24 z k odvodu se dostavivších 90 a v rámci okresu ze 755 toliko 204 - tedy prakticky pouze každý čtvrtý odvodu podléhající mladý muž byl schopen “sloužit císaři a vlasti”. V takovém prostředí pak mohla najít úrodnou půdu aktivní socialistická agitace.

Východní, průmyslovou a národnostně smíšenou část poličského okresu zasáhly vlivy sociálně-demokratické agitace hned po ustavení strany německé v roce 1869 a zvláště pak po vzniku strany rakouské v roce 1874. Vlastní Polička a západní část okresu s českým obyvatelstvem zůstávala zprvu stranou působení tohoto nového činitele - první doložený ohlas socialistické agitace v samotné Poličce je zaznamenán teprve k roku 1889. 1. máj 1890, očekávaný měšťany - stejně jako i jinde - s obavami, přinesl plán na založení dělnického spolku. Ten byl pak založen roku 1892 pod názvem “Dělnická vzdělávací jednota Svornost”. V tomtéž roce se však ustavila i organizace, která měla, s využitím hluboce zakořeněných náboženských tradic, mimo jiné čelit socialistické agitaci mezi dělnictvem - Svatojosefská jednota katolických jinochů a mužů. Ve městě vládnoucí mladočeši, ač jinak liberální, se z národnostních důvodů stavěli proti internacionálně smýšlející sociální demokracii.

Zřejmě nejvýstižnější obraz počátků socialistické agitace na poličském venkově představuje román Terézy Novákové “Jiří Šmatlán”, nesoucí plným právem podtitul “Kresba podle skutečnosti z nejvýchodnějších Čech”. Autorka podle vyprávění pamětníků i podle svých vlastních poznatků věrně vylíčila zvláštnosti zdejšího kraje, spočívající v hlubokém náboženském cítění, navíc zesilovaném staletým soupeřením víry katolické a helvétské, kterou vyznávala plná třetina obyvatel. Skutečnosti plně odpovídá i její zjištění, že socialistické myšlenky do tohoto kraje vnášeli hlavně dělníci brněnských textilek.

Posílení průmyslu v Poličce zřízením Feuersteinovy tkalcovny, ve které roku 1904 pracovalo 120 dělníků a 68 dělnic a před první světovou válkou až 350 dělníků a hlavně dělnic, však nepřineslo očekávané posílení sociálně-demokratického hnutí. Firma měla již své zkušenosti z oblastí s pokročilým dělnickým hnutím a počínala si velmi obratně a ostatně i rozumně: vyplácela o vánocích 10% celoročního platu, stavěla dělnické domky s levným nájemným, pořádala plesy a výlety, čímž si zajišťovala loajalitu svého dělnictva.

Situaci v dělnickém hnutí ukázaly výsledky voleb do říšské rady roku 1907. Šlo o první volby do říšské rady, tedy celorakouského parlamentu, podle všeobecného a rovného hlasovacího práva mužů starších 24 let. Dělnictvo bylo tehdy již získáváno nejen stranou sociálně-demokratickou a katolickou, ale i národně-sociální, založenou stranou mladočechů roku 1898. Ukázalo se právě na příkladu Poličky, co znamenal její vysloveně nacionalistický program ve zdejším česko-německém pomezí, zvláště když zde postavila jako kandidáta svého populárního vůdce Václava Klofáče. Ten získal v Poličce téměř polovinu ze všech odevzdaných hlasů (474 z 916), zatímco sociálně-demokratický kandidát necelou čtvrtinu - 209. Národní socialisté, nejvíce vyhovující maloburžoazní mentalitě, se od té doby stali na celá čtyři desetiletí nejsilnější stranou ve městě.
Když byla roku 1913 uspořádána okresní lidová slavnost na oslavu 20. výročí založení “Dělnické vzdělávací jednoty Svornost” jako počátku socialistického hnutí, vystihl podstatný rys zdejšího politického života Bohumír Šmeral, který tehdy přijel řečnit na tábor lidu na náměstí, kde se prý sešlo na 600 lidí. Šmeral - podle zpráv tisku - “pěknou řečí upoutal pozornost celého shromáždění”. Příznačné však bylo, jakým způsobem: “Vida, že velká většina lidu přímo z kostela jde na tábor, navázal na evangelium Kristovo a líčil pak rozdíl mezi náboženstvím a klerikalismem a nabádal shromážděné, aby nebáli se socialismu, aby vstupovali v řady jeho, socialism že jest novým náboženstvím, novým vykupitelem lidstva.”

Válka, vyhlášená v létě roku 1914 Rakousko-Uherskem Srbsku a postupně přerostlá ve válku světovou, sice tentokrát nepostihla Poličku průchody vojsk, zato muži postupně odcházeli na vzdálené fronty bojovat za stále více nenáviděnou monarchii. Část jich v řadách rakousko-uherské armády padla (dosud bylo zjištěno 137 osob a dalších 16 zemřelo následkem zranění a válečného strádání nedlouho po návratu), nemalá část (prozatím zjištěno 92) jich přešla ke spojeneckým armádám a vrátila se po skončení války (často až po dvou letech) jako legionáři. Život ve městě za války byl ochromen - závody omezovaly nebo úplně zastavovaly výrobu. Středem zájmu lidí, hlavně žen-matek, se stalo stále více váznoucí zásobování. Všechny vrstvy zachvacoval sociální a postupem času i nacionální radikalismus, ovlivněný i revolucí v Rusku v říjnu 1917, zejména jejím heslem o sebeurčení národů.

První máj 1918 se v Poličce omezil na pracovní volno, uzavření obchodů a společnou důvěrnou schůzí sociální demokracie s národními sociály - odraz společné reformní politiky obou stran. Masová demonstrace několika stovek lidí, hlavně žen, 14. října 1918 před radnicí požadovala odvolání vývozu brambor do Teplic a obilí za hranice; rozešla se teprve po chlácholivých ujištěních okresního hejtmana a purkmistra Karla Tilla. Politické strany si však již v té době zajišťovaly pozice v připravovaném novém samostatném státě. Na důvěrné schůzi státoprávní demokracie 22. září 1918, kterou svolával mj. i sám purkmistr Karel Till, se o tom hovořilo naprosto nepokrytě. To již existoval Okresní národní výbor, ustavený z podnětu pražského Národního výboru. V něm byly zastoupeny všechny politické strany s výjimkou strany klerikální, která zůstávala věrná monarchii. Úvodní článek v Jitřence z 15. října 1918 uvádí zcela otevřeně, že “nedáme se za žádnou cenu, za žádných podmínek připoutati k Vídni, s kterou jsme své účty již nadobro uzavřeli a čekáme na její likvidaci”.

Jedním z mála mužů, kteří mohli válečná léta prožívat doma, byl Bohuslav Martinů. Byl osvobozen od vojenské služby a rodná Polička slibovala přece jen snazší možnost obživy než rozvrácená Praha. Pro zajištění pravidelnějšího příjmu si zařídil soukromou školu hry na housle, v níž vyučoval i klavíru. Hru na housle vyučoval i na chlapecké škole. Především však neúnavně komponoval - válečná léta pro něho znamenala dobu, kdy “shromažďoval materiál, trávil dojmy, neunavoval se a připravoval”, jak toto období později sám charakterizoval. Na své spoluobčany však působil spíše jako podivín, který se nezařazoval do normálního života. Ke konci války, se vzestupem nadějí na národní a státní svobodu, si se zvýšeným důrazem připomínal svoji blízkost národnímu kolektivu. Počátkem roku 1918 si dal poslat z Prahy partituru Smetanovy Mé vlasti a spis Zdeňka Nejedlého Dějiny husitského zpěvu a během května a června složil svou první velkou kantátu - Českou rapsodii. Je komponována v téměř smetanovsky vřelém duchu; pozoruhodný je v ní citát z evangelického zpěvníku, který Martinů pravděpodobně znal ze svých návštěv u evangelického pastora Vladimíra Čecha v Borové, a neméně pozoruhodná je v díle i koexistence protestantského chorálu s chorálem svatováclavským. Kantátu věnoval uznávanému mluvčímu národa Aloisu Jiráskovi, jenž v dubnu 1918 předčítal v Praze před tisícovým shromážděním zástupců české politické, kulturní a vědecké veřejnosti jménem “československého národa” proslulou “národní přísahu”. 28. říjen 1918 však prožil Martinů v Praze, spolu se svými přáteli z České filharmonie.

Závěr válečných let byl tedy v Poličce ve znamení nadějí na splnění tužby po svržení jha rakouské nadvlády, ale zároveň i ve znamení zjitřených sociálních potřeb, zatím však překrývaných národním cítěním a hlavně touhou po míru.
 

Vložil Votruba Ondřej (6.4.2005), přečteno 6233x

Právě procházíte:

Úvod | O městě | Historie | Novodobý průmysl (18.-19. stol)