Polička se ihned po zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava aktivně zapojila do protifašistického odboje. První odbojové skupiny, složené převážně z bývalých vojáků československé armády, však byly poměrně brzy zlikvidovány. Další vlna teroru postihla v roce 1942, zejména po atentátu na Reinharda Heydricha, i odboj komunistický - někteří účastníci byli popraveni, jiní odsouzeni k mnohaletým trestům vězení, z něhož se vrátili s podlomeným zdravím či se nevrátili vůbec.

Okupanti postupně ovládli městskou správu - v roce 1941 byla zrušena Osada města Poličky i Osada Horního předměstí a zůstala nyní pouze jedna politická obec. Ještě předtím však bylo rozpuštěno obecní zastupitelstvo, které bylo nahrazeno jmenovanou správní komisí kontrolovanou Němci (i její zápisy byly od srpna 1943 vedeny německo-česky). Do čela policie, než byla zcela zrušena a nahrazena německým četnictvem, byl postaven říšský Němec.

Poličský politický okres, od něhož bylo již v roce 1938 odtrženo deset “převážně německých” obcí, které byly přičleněny k nově vytvořenému správnímu okresu ve Svitavách, byl v roce 1940 zrušen a obce byly přičleněny jednak k působnosti okresního úřadu v Litomyšli (sem připadla Polička) a jednak k působnosti okresního úřadu v Boskovicích.

Plánovitě byla prováděna germanizace a rasová politika. Občané židovského původu, kteří museli nosit na oděvu žlutou šesticípou hvězdu, byli postupně zbavováni majetku, vyřazováni z práce i ze společnosti a spolu s odnětím potravinových lístků jim byla ztěžována možnost obživy. Od ledna 1942 byli nasazováni na veřejné práce a postupně zařazováni do transportů do Terezína. Pokud nezemřeli již tam, byli odvezeni na východ, kde byli zavražděni v plynových komorách vyhlazovacích táborů v Osvětimi, Treblince a dalších. Z 68 židovských spoluobčanů, kteří se v Poličce narodili či zde měli v době zahájení deportací domovské právo, přežilo deportace pouze 7; další tři bojovali v čs. zahraničním vojsku.

Roku 1941 byla v Poličce zřízena německá mateřská a v dalším roce i německá obecná a hlavní škola. České školství, zvláště vyšší, bylo stále více omezováno. Gymnázium, jehož ředitel byl zatčen hned v roce 1939 a vězněn až do konce války, se od roku 1942 postupně rušilo; první třídy nebyly otevírány a studenti nejvyšších ročníků byli nasazováni na nucené práce. Navíc byly do Poličky z Německa, vystaveného náletům, přeloženy dívčí školy z Berlína a z Essenu, jimž musely české školy postupovat stále více místa.

Ochromení českého kulturního povědomí mělo sloužit k odstranění všeho, co by připomínalo bohaté tradice české kultury. Palackého náměstí bylo již v roce 1941 přejmenováno na náměstí “Viktoria”; toto heslo, vyhlášené nacisty po napadení Sovětského svazu k posílení víry v konečné vítězství nacismu a symbolizované velkým “V”, bylo povinně vylepováno ve všech oknech ve městě. I muzejnímu spolku bylo roku 1942 zakázáno používat tradičního názvu Musejní spolek “Palacký”. Avšak právě kultura, hudba a zpěv se staly útočištěm vlastenců a zbraní v boji proti malomyslnosti. V roce 1940 byla v městském muzeu uspořádána výstava “Výtvarní umělci Poličska” a v červenci 1941 pak I. východočeský umělecký salon, který zahájil dodnes živou tradici přehlídek práce výtvarníků kraje - v době vydání této knihy (2001) pokračuje 54. salonem. Osmdesáté výročí založení Zpěváckého spolku “Kollár” bylo oslaveno 1. března 1941 koncertem s burcující Smetanovou “Českou písní”. Přímou demonstrací se stal koncert Zdeňka Otavy v srpnu 1942. V březnu 1942 se v Poličce ustavilo orchestrální sdružení, které mělo napomáhat tomuto boji kultury proti nacistickému duchovnímu útlaku.

Koncem roku 1943 ožila ilegální činnost vlasteneckých sil. 28. října 1943 se v Poličce tajně ustavil národní výbor, který s očekávaným brzkým koncem války začal připravovat převzetí moci. Aktivní sabotážní činnost, hlavně na železnici, začaly od jara 1944 provádět partyzánské oddíly a skupiny, které působily i v okolí Poličky. Posléze bylo v prosinci 1944 do města, které se postupně stalo centrem rozsáhlého operačního území partyzánských skupin vedených sovětskými výsadkáři, nasazeno čtyřicetičlenné protipartyzánské komando gestapa, nahrazené v únoru 1945 vlasovci.

Od prvních měsíců roku 1945 se ukazovala blízkost nezadržitelné porážky nacistického Německa, jehož armády ustupovaly na všech frontách. V březnu bylo nařízeno vybudovat na všech přístupových silnicích k Poličce protitankové zátarasy a od počátku dubna začali městem projíždět civilní uprchlíci z Pruského Slezska, jichž prošlo Poličkou údajně na 25 000. Od konce dubna bylo již slyšet dunění děl a od 2. do 8. května proudily městem oddíly ustupující německé a maďarské armády. Velitel německé posádky v Poličce sice vyhlásil 5. května ve městě výjimečný stav, ale již 6. května se oficiálně ustavil Národní výbor. Německá posádka opustila 8. května Poličku a ve středu 9. května krátce po poledni dorazily do města první nadšeně vítané tanky 38. armády generála Kirilla Semjonoviče Moskalenka (do jejího svazku patřila i čs. vojenská jednotka v SSSR), které zanedlouho pokračovaly ve své cestě ku Praze. Za jednotkami 38. armády postupovaly hlavní součásti 18. armády generálplukovníka Antona Josifoviče Gastiloviče, které projížděly městem od 10. do 12. května. Náčelníkem politického oddělení 18. armády byl tehdy ještě neznámý Leonid Iljič Brežněv, jehož pobyt v Poličce ještě donedávna připomínala pamětní deska na hotelu Lichtág (dnes Měšťanský pivovar).

Dne 11. května 1945 se ujal své funkce Revoluční národní výbor, aby organizoval život města.