Po dlouhé a vyčerpávající válce se život vracel do normálních kolejí jen velmi zvolna. V roce 1654 napočítal královský rychtář ve městě 68 starousedlých rodin a 22 nově se přistěhovavších, které požádaly o měšťanské právo. 83 domů stále ještě zůstávalo pustých; třicet z nich bylo opuštěno jejich nekatolickými majiteli, kteří odešli do ciziny, ostatní byly pobořeny nebo tak zpustošeny, že nebyly způsobilé k obývání. Zadlužení města bylo téměř astronomické.
Poličští měšťané se museli pustit do obnovy městského hospodářství. Pokus vylepšit stav městské pokladny, zatěžované výdaji na obnovu pobořené radnice, kostela a školy, majetkem vystěhovavších se nekatolických měšťanů však neuspěl a tento majetek pro sebe většinou zabavila královská komora. Procházející armády navíc vyrabovaly a téměř zničily všechny tři městské dvory a vojáci prokopali hráze všech šesti rybníků patřících městu.

Měšťané alespoň tedy rázně přistoupili k obnově svých práv a hospodářských výsad v rámci svého feudálního panství. Je pozoruhodné, že vesnice se zaplňovaly podstatně rychleji než město samé: v roce 1654 byla z celkového počtu 362 usedlostí pustá pouze jedna a ke konci 17. století žilo ve 14 vsích městského panství 530 usedlých rodin. Mnozí větší sedláci museli ovšem přibrat k obhospodařování i polnosti opuštěné nekatolickými hospodáři. Ke stávajícím tíživým poddanským povinnostem přibyla povinnost zpracovávat lněnou přízi pro městskou vrchnost. Tkalcovský cech si zajistil snadný nákup příze zákazem volného obchodu s touto komoditou a poddanským přadlákům bylo navíc přikázáno nosit přízi na trh do Poličky a přednostně ji nabídnout místním cechovním mistrům. Byla zakázána tkalcovská výroba na vesnicích a volný obchod s výrobky.

Ideologicky se ve městě ujal vlády bezvýhradný katolicismus; v rámci obnovované katolické církevní organizace zde byl roku 1657 zřízen děkanský úřad.
Nebylo proto divu, že když se v roce 1680 rozhořelo v Čechách - a nejblíže pak na sousedním litomyšlském panství - povstání, ozvali se se svými požadavky i poddaní z poličského panství. Jejich zástupci se dostavili na poličskou radnici a žádali prakticky zrušení nevolnických a poddanských svazků; pobídkou jim k tomu byl příklad bysterského panství, kde jeho majitelka Anna Kateřina z Martinic nedlouho předtím prominula svým poddaným takřka celou robotu. V poddaných města Poličky navíc tkvěla dávná trpkost, že všude v okolí jsou vrchnostmi alespoň urození šlechtici, kdežto oni jen “ševce, pernikáře a jiné hladolety jako svou vrchnost poslouchati mají”. Mezi devíti body jimi předložené petice bylo odstranění všech závazků k městské vrchnosti - povinné služby dětí, schvalování k výuce řemeslu, disponování jejich jměním, zrušení platů a robot. Žádali dokonce zrušení i zčásti placených povinností, kterými je město zatěžovalo, jako byl chov obecního dobytka, tkalcování pro vrchnost, dovážení klád k pilám a dřevařské práce v městských lesích, stejně jako povinného odběru piva z městského pivovaru. Za účasti dvorského rychtáře a komorního písaře však byly všechny jejich požadavky odmítnuty, neboť oba královští úředníci seznali, že prý “se jim žádná křivda neděje” a ve srovnání s poddanými jiných panství prý dokonce “dobře obstáti mohou”. Zástupci poddaných byli vyzváni, aby nynější i budoucí vrchnosti jakožto dědičné “věrnost, poslušnost a poddanost” zachovávali, neboť “obec jest neumírající, a když kdo z ouřadních osob z tohoto světa sejde, zase se vždy jiný na jeho místo volí, a to in perpetuam”.

Poddaným nakonec nezbylo jiného než se podrobit moci, disponující navíc vojskem. A tak se i nadále vykonávaly předepsané práce, jako bylo kupř. robotou přivážení soli z rakouských solných dolů do poličských skladů. Sůl město na podkladě uděleného monopolu prodávalo pro své i čtyři sousední panství, a to až do roku 1765, kdy byl poličský sklad soli převzat do správy státu. Znamenitým počinem se ukázalo založení sklárny v Pusté Rybné v roce 1660. Výnos byl používán na splácení městských dluhů; je pozoruhodné, že nevadilo, že pozvaní skláři byli vesměs nekatolíci. Pracovalo zde již od roku 1660 sedm zručných brusičů, kteří vyráběli vedle skla “prostného” i sklo “kunstovné”, za něž se hodně tržilo od překupníků i na trzích v Praze a ve Vídni. Výroba skla tak výhodně zužitkovávala místní suroviny i dříví z městských lesů. Sklárna však okolo roku 1700 z neznámých důvodů zanikla.

Díky těmto i mnohým jiným opatřením se Poličce podařilo do konce 17. století v podstatě zacelit rány způsobené válkou a v následujícím 18. století město zaznamenalo značnou hospodářskou prosperitu, která přinesla přestavbu města a jeho doplnění výstavnými stavbami a výzdobou. Toto století bývá právem nazýváno “zlatým věkem poličského měšťanstva”. Rozvoji města napomohla i v Poličce uplatněná hospodářská instrukce pro královská, věnná a horní města z roku 1719, která přivedla dvorské, lesní a rybniční hospodářství při plném využití bezplatné robotní práce poddaných i při částečně placené povinné výpomoci k nemalé výnosnosti, a to i přes zaostalou techniku a malou produktivitu práce. Současně město obnovilo dosud platný poddanský řád, jehož první odstavce pod apokalyptickými pohrůžkami božích trestů a pekla nabádaly poddané k pravé, tj. katolické víře a poslušnosti. Nekatolické sekty totiž stále ještě nebyly vymýceny - naopak nově zřizované chalupnické osady měly zřetelný helvetský ráz. Proto také byli v hospodářské instrukci hajní nabádáni, aby střežili les, ve kterém by se mohli skrývat “kacířští vyslanci a podvodníci”. I nyní totiž mnozí tajní nekatolíci odcházeli před pronásledováním do ciziny a někteří z nich se poté vraceli se zakázanými knihami.

Je příznačné, že první na řadě byla novostavba sídla katolického duchovenstva: v roce 1711 byla na místě starého děkanství vystavěna nová barokní budova. Dalším krokem byla výzdoba poličského náměstí sochami svatých. V roce 1727 byl do města pozván jeden z tehdy nejvýznamnějších umělců své doby v okolí, Jiří Pacák, který ještě toho roku vytesal sochy sv. Michaela a sv. Jiří pro tehdy obnovované kašny, dále sochu sv. Jana Nepomuckého a v letech 1727-31 zhotovil monumentální morový sloup jako dík za ochránění Poličky před morovou ránou, která v roce 1713 zasáhla okolí města. Je pochopitelné, že při této výzdobě města nemohl zůstat stranou ani děkanský kostel sv. Jakuba - byly pořízeny nové oltáře se sochami zemských patronů a v roce 1748 vyřezal František Pacák, syn Jiřího Pacáka, ke kostelu velkolepou křížovou cestu (z ní se však dochovala než dvě torza). Měšťané se však vedle církevních staveb a umělecké výzdoby města v duchu vládnoucí katolické ideologie, ideologie společnosti, v níž žili a která jim ovšem umožnila hmotný i společenský vzestup, starali i o ryze účelové záležitosti.
Od roku 1727 začalo být předlažďováno náměstí i přilehlé ulice, v roce 1739 byla, až na věž, stržena stará radnice ve středu náměstí a postavena nová v barokním slohu. První slavnostní zasedání městské rady se zde konalo 22. dubna 1744, radniční kaple však byla svěcena až v roce 1751.

Barokní podobu však nedostávaly pouze veřejné budovy a prostranství, ale i domy jednotlivých měšťanů, kteří je, úměrně se vzrůstem své zámožnosti, postupně dostavovali či přestavovali - domy se do náměstí a ulic začaly obracet barokními štíty s volutovými záhyby nebo s trojúhelnými či poloeliptickými tympanony; tuto barokní podobu města zachytil ještě v roce 1825 na dvou svých kresbách poličského náměstí Josef Šembera.

Vzmáhající se město přitahovalo nové obyvatele a rozrůstala se tak obě předměstí - Horní i Dolní, na kterých po polovině 18. století stálo již 430 obytných stavení. Ale jen necelá polovina starousedlých předměstských obyvatel měla, byť nepatrný, podíl na výsadách plnoprávných měšťanů v podobě přídělu dříví z městských lesů. Rozmáhající se domácké tkalcovství se pokusil stát budující silnou armádu, která potřebovala značné množství lněného plátna pro výstroj, v roce 1762 podpořit udělením práv tzv. předměstských měšťanů obyvatelům poličských předměstí. V podstatě šlo pouze o to, aby se předměstští tkalci mohli volně věnovat řemeslu, které bylo do té doby vyhrazeno pouze příslušníkům měšťanského cechu. Avšak tento císařský reskript vyvolal snahu předměstských obyvatel získat alespoň některá skutečná měšťanská práva, zvláště pak větší podíl na majetku města. Od roku 1767 podávali předměstští jednu žádost za druhou, vesměs šmahem zamítanou. Vleklé soudní spory pak zaměstnávaly soudy všech instancí až hluboko do 19. století a přežily dokonce i pád feudálního zřízení.