Psal se r. 1421. Slunce pomalu a krvavě zapadalo za vzdálené lesnaté vrchy. Klid snášel se na zdejší krajinu, pyšnící se svěží zelení májovou; jenom kolem města Poličky rozléhal se neobvyklý ruch lidský. Spolčení Pražané a Táboři zastavili se zde na svém pochodu po východních Čechách, aby přiměli krajany k přijetí čtyř článků pražských. Jan Žižka z Trocnova vší mocí válečnou dobýval města; ale obleženci statečně mu odporovali.

„Nebudu vás ničit, bratří! Hlad tak jako tak vydá nám město do rukou“, rozhodl se Žižka, jenž byl zvyklý všude vítěziti. Těžké obléhací stroje a hrubé pušky umlkly, vojáci odpočívali, sestry vařily a práčata sháněla zásoby pro vojsko. Rovněž hlučno a rušno bylo v městě. Na rynku sešla se celá obec, aby v úradu vešla, má-li město o své moci vydati nebo v jeho obraně dále setrvati. Mnoho již dní obléháno město nepřítelem a vítězství pořád ještě nerozhodnuto. Zdi městské jsou sice silny, brány dobře opatřeny a na hradbách dost statečného lidu; ale což všechno platno, když v městě již nouze o potravu, když hlad začíná nelítostně kositi chudé i bohaté. A počet mrtvých vzmáhá se den ode dne.

Velká obec rozestoupila se ve dva tábory; ale všechny měšťany stejně hněvala obava před budoucími věcmi. Jedni volali: „Nemeškejme! Vzdejme se! pokorné hlavy ani meč neseče“. „K čemu již vypadáme? Jsme jako živoucí kostlivci. Živi jsme jen vzduchem a vodou“. „Nelitovali bychom krve, kdybychom nezmírali hladem, smrtí nejstrašnější…“ Druhá strana byla pro setrvání v obraně. V tom ujal se slova šedobradý soused Michal. „Věděl bych, jak bychom si pomohli.“ „Nuže mluv a raď, co činiti?“ útočili naň hlasy. „Jako Žižka hubí své nepřátele i lstí, pomozme si lstí i my z hrobu, do něhož jsme za živa pohřbeni.“ „Ale jak, ale jak?“ „Nepřítel čeká, až strach z hladu nakloní nás ke vzdání. A dočkal se toho. Již hrozným strádáme hladem… Ale oklameme ho! Nadíme jáhlami tučnou svini a oblehatelům ven z města ji vyhodíme na znamení, že jsme potravou dobře zásobeni. Nevyzráme-li tak na nepřítele, pak teprve se vzdáme.“

Zástup vypukl v bouři souhlasu: „Schvalujeme tvoji radu, sousede! Nezdaří-li se lest naše, pak teprve otevřeme brány…“ Když poté noc proměnila se v jitro šedé, vyhozena byla svině z města ven. Žižka vida, že úsilí jeho město hladem vymořiti jest marno, velice se prý rozhněval. V rozhořčenosti své nazval město „škrkavkou“, hnul se odtud a pospíchal do Královéhradecka.