Veliký král Přemysl Otakar II. si přál, „aby království jeho bylo ozdobováno zakládáním měst“, neboť byl přesvědčen, že „v hojnosti lidu je sláva knížecí“. A přání jeho mělo býti splněno co nejdříve. Ale nebylo lze je provést s domácím svobodným obyvatelstvem. Proto byli povoláni do země podnikatelé odjinud, zejména z říše německé, kde svobodného obyvatelstva byl přebytek. Přílivem nových zemědělců, výrobců a trhovců rostla moc koruny a branná síla země. A o to se králi hlavně jednalo.

Noví osadníci mýtili nepřehledné hvozdy pomezní i uvnitř země, zakládali nové vesnice, ohrazená města a nedobytné hrady.

Jednou král, jenž značnou část roku trávil na cestách po vzkvétajícím království, jel se svou četnou družinou chrabrých bojovníků a velmožů na ušlechtilých ořích Trstěnickou stezkou na Moravu. Když přijel na místo, kde je teď město Polička, spatřil v pralesní divočině krásné políčko, jež se mu tak zalíbilo, že obdivně zvolal: „Toť je políčko!“ Odtud prý jméno již městu zůstalo.

Nato král listem z Misemberka 27. září 1265 nařídil Konrádu z Limberka, osvědčenému zakladateli měst – „novotné štípení města našeho Poličky“ a jmenoval jej dědičným rychtářem.

Město se stalo svobodným, královským, a ještě v témž století opevněno nákladnými hradbami, valy a parkány.

Poličské pověsti (Jan Al. Cupal, 1926)

Lokátor Konrád z Lewendorfu

Pokyn k založení města Na Poličkách sice vzešel od českého krále Přemysla Otakara II., vlastním organizátorem, tedy lokátorem, však byl Konrád z Lewendorfu.

Překlad slova lokátor (z latinského locare – stavět, usazovat, usídlit) do češtiny je poměrně komplikovaný, proto se běžně ponechává v latinské podobě; adekvátní staročeský termín zněl osadčí. Lokátor byl osobou, která se – za předem sjednaných podmínek – zavazovala osadit určenou půdu vhodnými lidmi. To znamenalo získat a přivést nové osadníky na dané místo, tam pak město vytýčit a vyměřit ulice, domovní bloky a parcely i k městu přidělené pozemky.

Nezáleželo na tom, zda byl lokátor urozeného původu (často se k tomuto finančně velmi náročnému podniku sdružovali bohatí měšťané), musel však být – už ve svém vlastním zájmu – zkušený a organizačně schopný. Lokátor také obvykle odevzdával jménem nových osadníků podací, jednorázovou dávku za prostor určený k osídlení a pravděpodobně je v prvním období, než se vytvořil životaschopný městský organismus, i podporoval; musel proto mít dostatek volných finančních prostředků.

Odměnou za námahu i značné riziko byl Konrádovi z Lewendorfu úřad městského rychtáře a z něj plynoucí zisky ze všech udílených pokut, což v praxi představovalo jednu třetinu z těch, které vyměřil sám, a dvě třetiny jedné třetiny z těch, které udělil některý z rychtářů vesnic patřících pod městskou pravomoc a které přesáhly částku dvanácti denárů.

K rychtě patřily i dva a každý desátý z městu přidělených padesáti lánů – celkem tedy sedm lánů, jednou provždy osvobozených od platů a dávek; ty patřily k rychtě ještě v roce 1455. Dále obdržel dva krámy k prodeji chleba a dva k prodeji masa, jednu krčmu v Lewendorfu (dnešní Pomezí) a právo postavit čtyři mlýny – to vše osvobozené od jakýchkoliv platů. Stávalo se, že úspěšný lokátor byl pověřen založením i dalších vsí. Konrád z Lewendorfu býval, patrně mylně, považován za lokátora i dalších východočeských měst, jako byla kupříkladu Čáslav, Chrudim, Vysoké Mýto a Nymburk.

Dějiny města Poličky (David Junek, Stanislav Konečný, 2015)

Ilustrace: Lucie Muchovičová, Vojtěch Donát