Smutný vrch: pustý, kamenitý, neschůdný. Vypadá jako neoholená, strupatá tvář venkovského starocha. Jen tu a tam na jeho svahu zelená se tráva, ježí se ostružina, kupí se trnité hloží. Na jeho vrcholu hrdě se pnou do výše tři smrky – tři obrovské, zeleným světlem planoucí svíce. Kousek od nich stojí dřevěný kříž a šibenice, ohrazená důkladnou, zvětralou zdí a vchodem. Věčný a drsný krákor havranů nad roztřásněnými korunami smrků a kvílivé skřeky čejek pod vrcholem rozmnožují hrůzu, která se váže k tomuto místu. Není divu, že sem vkročí jen málokdo. To byl Šibeniční vrch před dvěma sty lety!

Jednou vážení měšťané seděli „U Zeleného stromu“ a bavili se vypravováním rozličných příběhů až do pozdní noci. Byli mezi nimi i někteří konšelé a jeden z nich, ač jinak odvážný, zříkal se, že by teď o půlnoci nešel na Šibeniční vrch za nic na světě. Každému jen při vyslovení toho jména přeběhl mráz po zádech. Jenom odvážná sklepnice se vmísila do hovoru a zcela opravdově prohlásila:

„A já bych tam i teď šla.“

Oči všech udiveně spočinuly na sklepnici, jako by se ptaly, zda je to, co povídá, pravda.

„Ty – holčice?“

„Proč bych nešla, jestli mi zaplatíte?“

„Tma a hrůza by tě pak pozřely.“

Nic nepomohlo, ani strašidla, ani varovná slova, sklepnice trvala na svém a na důkaz, že řádně provede svou práci, zabodne do dveří šibeniční ohrady tento nůž, který si mohou prohlédnout.

Konečně zůstalo při tom, že se na cestu vydá a od každého že dostane dukát, vykoná-li to co říká.

Sklepnice se teple oblékla, vzala nůž a odhodlaně kráčela k Šibeničnímu vrchu… Když nedaleko od ní vystupovaly z temna obrysy děsné šibenice, zastavila se, aby si oddechla. I koně již rozpoznala, jenž byl přivázán k jednomu ze tří smrků a na něm plno nákladu… Vtom zaslechla od šibenice hrubé lidské hlasy. Ještě nikdy nepoznala strach, teď ale strnula hrůzou.

Po chvilce se vzpamatovala ze svého úleku, přikradla se blíže k šibenici a s utajeným dechem naslouchala. Vyrozuměla z prudkého hovoru, že se tam skrývá loupeživá banda. Rychle se obrátila a utíkala k městu, seč jí nohy stačily…

Konečně celá vyděšená vrazila do hostince a vypravovala, co viděla a slyšela.

Neprodleně sebrali se konšelé a sousedé zde čekající, vzali s sebou stráž a překvapili loupežníky ještě v prudké hádce. Všechny je spoutali, nakradené věci odebrali a odevzdali tomu, komu to patřilo. Zločinná cháska pak brzy na to na šibenici popravena byla.

Srdnatá sklepnice obdržela od každého hosta zasloužený dukát a všecko odebrané zboží, k němuž se nikdo nehlásil, také jí připadlo.

Poličské pověsti (Jan Al. Cupal, 1926)

Právo várečné v Poličce

Vznik právovárečného měšťanstva v Poličce souvisí se založením královského města Polička českým králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1265. Mezi výsady královských měst patřilo mimo jiné právo várečné, umožňující vařit pivo měšťanům vlastnícím domy uvnitř městských hradeb a s ním úzce související právo mílové, zaručující také výhradní výrobu a prodej piva v okruhu 1 míle kolem města.

O své právo vařit pivo a zisk z jeho prodeje se časem začala hlásit šlechta, města si však svůj monopol nechtěla nechat vzít. Vleklé spory vyřešila v roce 1517 tzv. Svatováclavská smlouva, uzavřená za vlády Ludvíka Jagellonského, která právo vařit pivo definitivně přiznala jak měšťanům, tak i šlechtě. V Poličce bylo toto právo potvrzeno majitelům 113 právovárečných domů. 

Měšťanský pivovar v Poličce (https://www.pivovar-policka.cz/o-pivovaru.html)