Mladému truhláři Bedřichu Šlerkovi, než odešel ze světa na zkušenou, jak bývalo obyčejem, zaslíbila se Anežka Hájková, dívka sličná, ale chudobná, a ujistila jej, že dvě léta na něho bude čekati. Dvě léta minula, již třetí rok byl na sklonku, ale Bedřich se nevracel. Zašelť daleko za hranice vlasti, kdež dobře se mu dařilo, a cestou nazpět z přílišné námahy onemocněv, zdržel se. Anežce zemřela matka, a dívka nemajíc přítelíčka i nedostatkem strádajíc byla úplně opuštěna. Nikdo neměl pro ni slova útěchy, nikomu nenapadlo, kleslou mysl její povzbuditi; spíše bylo jí snášeti nezasloužených výsměchů. V této těžké době, Bedřicha mezi živými již nečítajíc, podala Anežka ruky své váženému konšelu Pečenému. Vtom vrátil se Šlerka a zvědav, co se stalo, div si nezoufal. V nevýslovném hoři svém požádal Anežku za schůzku poslední, aby navždy se s ní rozloučil. Anežka nemohla mu toho odepříti. Za tmavé, bouřlivé noci sešla se s Bedřichem na valech. Shledání jejich bylo bolestné. Bedřich vraceje Anežce šátek, jejž od ní darem byl přijat, pojednou zavrávoral, z nosu se mu spustila krev a potřísnila šátek v ruce Anežčině i oděv její. Slabost tato byla zbytkem přestálé nemoci. Bedřich, jemuž se zatím uvolnilo, zašeptav poslední “s Bohem”, rychle se otočil a po valech do tmavé noci spěchal.

Uchvácena citem chtěla Anežka Bedřicha zadržeti, ale zachytila jen dřevěnou pochvu poboční zbraně jeho. Zdrcena stála tu konšelová, pochvu a šátek krví zbrocený v ruce držíc. Nohy se pod ní chvěly, hlava jí šla kolem. Vědomí vrátilo se ubohé, když na západě zhluboka zahřmělo. Chvějíc se jako osika pospíšila k fortně, z níž právě vyskočily dvě divné postavy a z města uháněly. Ustrašená sotva fortnu zamkla a více mrtva než živa vklouzla do domu Pečenovského, jenž stoje průčelím na náměstí, zadky svými sahal k fortně. Když domovní vrata za sebou zavírala, vypadla jí pochva z ruky. Ze spánku, který po hořkém pláči konečně na víčka její se snesl, probuzena byla Anežka hrozným křikem a nářkem starého sluhy Beneše a služky Magdaleny. Pospíšila do ložnice svého chotě a spatřila jej na lůžku – v krvi; prsa jeho byla třemi ranami rozryta, v jedné trčela dýka. Leknutím Pečená ztuhla, zvuku nevydala, slzy neumořila. Starý sluha, nevěda hořem co počíti, vyběhl na náměstí a plačky vypravoval, co se stalo. Lid se sbíhal a tlačil do ložnice konšelovy. Nebožtíka všichni litovali, protože byl muž dobrý a spravedlivý; ale na manželku jeho pohlíželi divně.

Anežka stala se nevinným předmětem zášti hned té doby, co se jí, chudého sirotka, byl ujal zámožný měšťan a konšel Pečený. Záviděli jí. Že byla povahy málo veselé a nepříliš hovorná, vytýkali jí pýchu. Když se Bedřich z ciziny vrátil, netajil se hořem ze ztráty Anežky. Mluvilo se o tom ve městě mnoho. Okolnosti ty byly příčinou, že podezření z vraždy padlo – na Anežku. V průvodu trabantů (zbrojených strážníků městských) vstoupila do ložnice zavražděného právní komise, dva konšelé a městský písař. Písař, ve věcech trestních prohnaný, celý dům prohledav, stopy násilného vloupání do domu ani krádeže nenašel; snadno ovšem připadl na pochvu Bedřichovu, klíč od fortny v komnatě Anežčině pohozený a šátek krví zbrocený. I stopy krve vypátral na šatech Anežčiných. Komise odešla a trabanti odvedli Anežku, sluhu Beneše a služku Majdalenu, aby je půhonem dodali soudu. Ve velké síni radního domu, nedávno znovu nádherně zbudovaného, shromáždila se rada král. věn. města Poličky k soudu. V černé úřední pláště zahaleni seděli konšelé podél podlouhlého stolu; na tvářích jejich trud a bol.

Na sedátku málo vyvýšeném předsedal purkmistr. Místo poslední proti němu zaujímal písař, aby svědky předvolával a průběh soudního řízení a nález zapisoval do knihy ortelní, která po barvě svých desek nesla nápis “Kniha smolná”. Stůl i sedátko krylo černé sukno; uprostřed stolu stál krucifix mezi dvěma rozžatými svícemi, vlevo ležela dřevěná pochva s tulichem a zkrvavený šátek, vpravo byly dva pruty třtiny, křížem položené. Sedění bylo plné, jen sedátko po pravici purkmistrově bylo osiřelé a na stole před ním hořela voskovice; bylo to místo po zavražděném konšelu Pečeném. Síň byla přepažena nízkým zábradlím, za nímž bylo lidu, jak by nabil. Na černém skamnu čili na lavici obžalovaných seděl sluha Beneš, služka Majdalena a paní Anežka. Hluboké ticho přerušil purkmistr oznámiv, co se stalo; nato pokračoval: “Poněvadž při oné vraždě násilného vloupání do domu ani krádeže nebylo, jde na rozum, že někdo z domácích musí býti vraždy účastníkem. Pročež svědomím a Bohem zapřísahám tebe, sluho Beneši, abys věrně vyznal, zdali tobě o krvavém zločinu co povědomo”.

Beneš postav a pokloniv se, Bohem se dokládal, že neví jak se to stalo, že dobrotivý pán jeho konec měl tak žalostný. Při tom vypukl v pláč. Podobně k vyznání purkmistrově vyznala Majdalena i paní Anežka. Nato obrátil se purkmistr k lidu a vyzval spoluobčany, kteří se za svědky dali zapsati nebo bez zápisu svědčit chtějí, aby mluvili čistou, svatou pravdu. Fortnýř, kmet věkem shrbený, svědčí, že klíč od fortny odevzdával z rozkazu purkmistrova každého večera konšelu Pečenému, včera pak že klíč od něho přijala paní Anežka, stojíc před vraty. Nemaje dobrého spaní, zaslechl k půlnoci vrznutí fortny a vyhlédnuv oknem pozoroval, že zadními vraty vklouzla do domu Pečenovského ženská postava; kdo by to byl býval, nemůže říci. Hospodský od “Zeleného stromu” Josef Kuna, že včera večer vešel do jeho krčmy Bedřich Šlerka a velmi nápadně si počínal, jako by neměl všech pět pohromadě, nebo jako by něco daremného chtěl provésti, a té doby, kdy se brány zavírají, odešel.

Kostelníku neušlo, že paní Anežka včera po ranní mši sv. v koutě pod špitálem dlouho a tajemně hovořila s matkou Bedřicha Šlerky, který minulé noci z města zmizel. Truhlářský mistr Vornaj poznal pochvu na soudním stole ležící; sám jí před třemi lety Bedřichu Šlerkovi urobil a počáteční písmena jeho jména a příjmení na ní vyřezal, jak dosud jest viděti. Žena jakási poznala zkrvácený šátek; paní Anežka, dokud byla svobodna, darovala jej Bedřichu Šlerkovi. Po výslechu svědků otázal se soudce přísně: “Paní Anežko, co tomu všemu říkáte? Kterak na svědectví tolikerá a tak závažná odpovíte? Na vás jest nyní, abyste se bránila; neboť zákon velí, aby stejnou měrou slyšány byly strany obě.” Anežka všecko podezření od sebe odmítla jako křivé a nepodstatné; vyznala sice, že minulé noci fortnou vyšla, že pochva je Bedřichova a šátek taktéž, ale krev na něm, že není konšelova. Znovu učinil soudce vyznání, aby dal svědectví pravdě, kdo by něco věděl na objasnění pravdy.

Tu povstal jeden z konšelů, kmet ctihodný, aby připomenul, že před týdnem utracen byl provazem cikán pro čáry hlavně k neústupnému doléhání konšela Pečeného. “Popravě cikánově”, pravil, “byl jsem z povinnosti přítomen. Před smrtí lál a bědoval odsouzenec svojí hantýrkou, jíž poněkud rozumím. Nakonec volal k synu svému o pomstu, a v davu lidstva ozval se hlas pomstu slibující. Ohlédnul jsem se po hlase, a hle! dva mladí muži osmahlých tváří ubíhali z davu do širého pole”. To pověděv, varoval před ukvapením. Anežka doplnila výpověď tuto upřímným doznáním všeho, co minulé noci činila, zvláště poukázala k oněm dvěma postavám, jež před ní z fortny vyskočily a které měla za vrahy chotě svého. Než upřímností svou ubohá zle sobě posloužila. Lid za zábradlím reptal, nevole sedla konšelům na líce a purkmistr hněvivě se na ni osopil. Anežka hluboce pokořena a těžce uražena odvětila: “Mezi vámi, kteří jste mne bez důvodu z vraždy nařkli, nechci živa býti.

Jsem vinna smrtí chotě svého, neboť možná dost, že fortnou, kterou jsem za sebou nezavřela, vrahové do města a do ložnice konšelovy se vloudili. A nyní konejte svou povinnost a vyneste ortel”. Nastalo mlčení. Konšelé řečí Anežčinou patrně byli zaraženi. Nejprve ozval se konšel, jenž radil vynesení ortele odložiti, a znovu návrh svůj odůvodňoval. Avšak ostatní odporovali mu na tom stojíce, aby nález ihned učinili. Stalo se. Písař sebral hlasy a purkmistr, prohlédnuv je, zvučnými slovy pronesl ortel: “Sama smrtí chotě svého vinnou se činí a živa býti nechce; pročež nebudiž živa, umřiž mečem!” Vzav pak třtinu se stolu, zlomil ji a hodil odsouzené k nohám. Lid za zábradlím volal: “Bože, buď jí milostiv!” a bil se v prsa. Purkmistr ustanovil, aby ještě téhož dne po pohřbu zavražděného poprava byla vykonána. Anežku při vší statečnosti mysli opustila síla. Zbledla jako křída a klesla k zemi; ale sluha Beneš svou náručí ji zachytil. Po 9. hodině konal se slavný pohřeb konšela Pečeného.

Po něm hrnul se lid na náměstí, kdež před radnicí stál jednospřežný vozík, káře podobný a slamou vystlaný, na nějž trabanti sázeli Anežku. Zacinkal umíráček a vozík stráží obklopený hnul se z města. Smutná podívaná! Anežka v bílý rubáš jsouc zahalena byla bledá jako mrtvola; vedle ní seděl zpovědník. Již blíží se průvod popravní po rozsáhlém pastvišti vrcholu Šibeničného vrchu, kde na místě “stínadlo” zvaném zděláno bylo nízké lešení. Anežka uzřevši místo popravní, klesla nazad hrůzou a mdlobou. Byla obava, aby neskonala na místě. Zpovědník slovy povzbuzujícími dovedl toho, že se sebrala a statečněji si vedla. Na místě samém bez přispění Anežka s káry sestoupila a pevnou nohou vkročila na lešení. Blíží se kat, aby odsouzené vlasy ustřihl a oči zavázal. Vtom ozval se zvon věže svatojakubské, jako když na poplach bije, a z okna pověžného zavlál bílý prapor. Od města pak úprkem hnal se jezdec mávaje bílým šátkem a z plného hrdla provolávaje: “Ustaňte! Nevinna!” “Nevinna, nevinna!” opakoval lid na popravišti a mnozí, kdož včera Anežce smrti přáli, plakali radostí. Anežka z nenadálé změny nemohla se vzpamatovati.

Chvěla se jako prut a mžitky dělaly se jí před očima. Průvod vracel se tiše do města. Nikdo nevěděl, vezou-li Anežku živou či mrtvou. Odpoledne téhož dne zasedali opět konšelé k soudu. Před plnou radou stáli dva cikáni spoutáni na nohou i rukou. Dodavači viníků byli čtyři uhlíři a Bedřich Šlerka. K pokynu purkmistrovu jal se mluviti Šlerka takto: “Byl úmysl můj, nikdy již nevkročiti do města rodného, než důležitá událost mě přece k tomu přiměla. Oné noci osudné, když jsem až na pokraj záhuby dohnal ženu nejctnostnější, utíkal jsem do širého světa, nevěda kam. Na úsvitě budícího se dne byl jsem nesmírným během tak unaven, že jsem dále kroku učiniti nemohl. V lesích za Bálem blízko František ulehl jsem pod skalou, chrastím úplně jsa zakryt. Pojednou uslyšel jsem nad sebou kroky a hlasy těchto cikánů. Z hovoru jejich vyrozuměl jsem, že zavraždili konšela Pečeného. Zpráva ta sílu mi vrátila do schválených údů. Sotva nade mnou zavládlo ticho, vyškrábal jsem se z houští. Ve vsi pověděl jsem, jak hrozných věcí jsem se dopátral, a ihned celá osada byla na nohou, aby vrahové byli zatčeni a k právu dodáni. Práce nebyla těžká ani nebezpečná, neboť jsme napadli zlosyny spící.

Bohudík dorazili jsme včas.” Purkmistr obrátiv se k zlosynům, otázal se hlasem hřímavým: “Znáte se, příšery hnusné, k činu potvornému?” Jeden z cikánů, zachechtav se smíchem pohrdlivým, odpověděl: “Nemluvil bych k vám ani na skřipci, protože vámi opovrhuji; ale abych vás před celým světem zahanbil, budu mluviti. Já zapíchl spolukonšela vašeho, poněvadž dopomohl tatínkovi mému na čakan neprávem, pro nesmysl, pro čáry. Fortnou otevřenou do města jsem nevešel. Pošetilci! Cikánovi pomstou rozpálenému jsou vaše zdi krtčími hrobky. Když jakási ženština vycházela z domu, stál jsem již u ložnice vraha mého otce. Vraždu vykonal jsem důkladně trojím bodnutím, k čemuž věru třeba bylo ruky cikána, pomstou hořícího. A vy, moudří a opatrní, přisoudili jste vraždu ubohé ženě. Styďte se, co živi budete! Klnu vám a celému plemenu vašemu; neboť co od vás, vše nám na záhubu”. Z rozkazu soudního odvlečeni jsou oba cikáni do vězení a konšelé odebrali se společně do domu Pečenových, aby Anežku za všechnu křivdu a přestálé hrůzy odprosili. Avšak Anežky na živě již nezastali. Ze mdloby, kterou zachvácena byla na popravišti, již se neprobrala.

Opět byl pohřeb z domu Pečených, pohřeb, pokud lidská paměť sahala, nejsmutnější. Velcí i malí plakali hlasitě. U vrat hřbitovních stál muž hořem k nepoznání zmořený. Čekal až s rakví půjdou mimo něj. Tajně zachytil třásně příkrovu, políbil je a potáceje se odešel. Byl to Bedřich Šlerka, jenž neukázal se již nikdy. Po pohřbu opět zacinkal umíráček a dva cikáni vedeni jsou na popravu. A tato poprava dvou cikánů, zdola nahoru kolem lámaných, byla poslední na Šibeničním vrchu.

sebral J. Cupal, 1926