V dávných dobách pokrýval nynější Poličsko divoký temný prales. Pomezní hvozdy vůbec byly tehdáž přísně střeženy jako přirozená ochrana země před nepřítelem a jako útočiště. Pouze na některých místech prosekána byla nepřehlednou záplavou pomezních hvozdů cesta neschůdná a jen tak široká, aby se po ní jdoucí nosič nebo soumar, obtížený nákladem mohl druhému vyhnout. Chodili tudy nejen cizinci, hosté, obchodníci, nýbrž i vojsko a domácí obyvatelé. Naši předkové tyto úzké cesty snadno zatarasili pokácenými stromy, tak řečenými zárubami čili zásekami, hrozilo-li nebezpečí vpádu nepřátelského.

Takovou cestou byla také stezka Trstěnická, vedoucí od pradávna z Čech do Moravy. Z Prahy vinula se přes Litomyšl ke starobylému Hrutovu, kdež byla zemská brána, celnice a strážnice, a podél říčky Trstenice (nyní Loučné) k osadě Trstenici. Odtud vedla přes Poličku a Bystré k Trpínu a Hlásnici, načež sestoupila do údolí šumné Svojanovky, které již neopustila. Vstoupivši zemskou (čertovou) branou na Moravu, vedla do Svitávky, kdež byla celnice, a odtud podle řeky Svitavy k Brnu. Při této stezce bydlela v malých vesničkách vojenská stráž, která pečovala o její bezpečnost a schůdnost a střežila hranici zemskou před náhlým vpádem nepřátelským, za což požívala rozličných práv a svobod.

Na místě, kde jest nyní lékárna, bývala dle pověsti krčma, při ní kovárna a několik dřevěných chaloupek porůznu stojících a temným hvozdem obklopených. V nich bydleli a své hospodářství měli strážci zemské stezky Trstěnické. Zde také cestující přenocovali, jídávali, koně kovali, krmili a napájeli.

Tak zde bývalo kdysi …

sebral J. Cupal, 1926