Jednou v neděli léta Páně 1558 přišly paní Polyxeně vdově, sousedce na rynku, dvě paní na návštěva. Přišla paní purkmistrová Eliška a paní konšelová Magdalena, obě paní vážené a zámožné. Paní Polyxena, bílá stařenka, milá a skromná, uvítala je jako dobré, staré známé. Když se paní při stole usadily, povzdychla paní purkmistrová: “Zdali slyšela jste, paní sousedko, poslední novinu, která nás všechny hluboce zarmoutila?” “Nic jsem neslyšela”, odvětila stará paní; “nechodím mezi lidi a nepřeptávám se na nic”. Paní purkmistrová pokračovala: “Nuže, tedy poslyšte! Známo vám, že naše město jako téměř všecka města královská, účastnivší se r. 1547 odboje proti králi Ferdinandovi I., zbaveno bylo všech práv, výsad a statků, krátce všeho panství i moci a že mu loženo bylo zaplatiti ve 14 dnech pokutu 500 kop grošů míš. Potom nás král přijal na milost a nám všechna provinění, jichž jsme se proti němu dopustili, prominul; ale dědičné vesnice Kamenec, Sádek, Borovou, Telecí, Oldříš, Modřec, Nedvězí, Trhonice, Sedliště, Makov, dvory kmetcí s platem ve vsi Korouhvi, Pusté Rybné, Širokém Dole, Oujezdci, Radiměři, s dědinami (poli), lukami, lesy, rybníky a vůbec se vším, co městu r. 1547 odňal, prodal nám teprve teď – po 11 letech – za 750 kop grošů českých ….. Na zaplacení tak veliké sumy nelze ani pomyslet. Městská pokladna jest nadobro prázdná a domácí pokladnice rovněž tak … Je s námi zle, opravdu zle. Město peněz nemá, krutý král neustoupí, uvidíte, že pozbudeme všechno … Bůh nám pomoz.

“Co jsme zdědili, musíme svým potomkům neztenčeně dochovati”, pravila vážně a pevně paní Polyxena. Obě paní podívaly se na ni vyjeveně. Stará paní zpozorovavši jejich údiv, hned pokračovala dále: “Když není možno jinak, tak seženeme výkupné my měšťky. Co máme, dáme. Nestačí-li to, prodáme cennější roucha, šperky, peřiny, krátce vše, bez čeho můžeme býti.” Po těch slovech vstavši, otevřela truhlici železem kovanou, jež stála mezi okny, a s úsměvem pravila: “Zde jest 500 kop grošů českých, které jsem zdědila a tvrdou prací rukou svých přichovala. Ty daruji městu na zaplacení králem žádané sumy 750 kop grošů českých. Cennější roucha a šperky vám odevzdám na požádání”. “Jak jste dobrá sousedko! Celé město bude vám za vzácný dar ten neskonale vděčno. Velebiti vás budou ještě naše děti a vnuci”, děkovaly paní se slzami v očích šlechetné dárkyni, jež rodné město tak vřele milovala. “Vykonala jsem svou povinnost”, odvětila nadšeně paní polyxena. “Úsměv a spokojenost mých spoluobčanů jest mi dražší, než všechno moje bohatství.” Potom se paní dohodly, že neodkladně půjdou dům od domu a budou sbírati peníze i dary. Bohdá, že sousedky budou jim ochotni. Bílá stařenka propustila obě paní s úsměvem. To byla nejkrásnější chvíle jejího života.

P. Ant. Hájek ve své monografii “Král. věn. město Polička od r. 1838” píše: “Starobylá pověst nám vypravuje, že r. 1558 zdejší měšťanky šatstvo, peřiny a jiné věci prodávaly a stržené peníze na vykoupení obětovaly.

sebral J. Cupal, 1926