Do Poličky došla zpráva, že král Zikmund vypravil se vojensky proti nenáviděným husitům a táhne z Brna do Čech. Husitští Pražané zavčas vybídli vojenského komandanta města Poličky pana Ješka Sele z Lezníka k svědomité ostražitosti a k pečlivé ochraně městských hradeb. Den válečných příprav schýlil se ke konci. Značná vojenská posádka poličská čekala za hradbami a v parkánech na vojsko Zikmundovo. Byl listopadový večer r. 1421.

Pan Ješek konaje přehlídku posádky došel s farářem Vavřincem k fortně, jejíž ochranu byl si vyvolil radní písař Hereš. Tento cizinec býval ve službách Oldřicha z Boskovic, pána na Svojanově, přívržence králova; ale zřeknuv se víry římsko-katolické, odešel od pana Oldřicha do služby městské. Když Ješek s Vavřincem odcházeli, Hereš pohlížel za nimi s dravým výrazem v zsinalé tváři. “Aleny se ti zachtělo, jitřenky mého štěstí, Vavřince? … Přísámbohu, všude mi nesmíš cesty křížiti … Dlouho se již na výsluní přízně sličné dcery Ješkovy kochati nebudeš, kališníku! … Dnešní noci zhyneš ty i tvá snoubenka …” Potom zuby zaskřípav, příšerně se zachechtal. Hereš chránil fortnu se dvěma přestrojenými zbrojnoši Oldřicha z Boskovic. Trojlístek lotrů byl na tak důležitém stanovišti. Tmy i chladu přibývalo.

Pojednou tichem zazněl náraz na fortnu. Trojice zrádců napjala svou pozornost a také na hradbách nad nimi zastavil se tichý krok postavy v plášť zahalené. Fortna se otevřela a dvě postavy vešly dovnitř. Žoldnéři Oldřichovi vyřizovali, že vojsko císařské spoléhá na volný vchod do města a očekává, že město na nejvyšším místě vzplane na znamení, že dáno v moc císařských. Když zbrojnoši odešli, tiše odplížila se postava na hradbách od příšerného místa zrady a potom úprkem běžela k obydlí nejvyššího velitele. Byl to kněz Vavřinec. Pana Ješka zastal při stráži. Vyměněno několik slov a již silný oddíl stráže s panem Jaškem a Vavřincem v čele spěchá zmocniti se lotrů. Však proti nim valí se již zástupy měšťanstva a lidu vojenského, zní zvony na poplach a rudá záře rozlévá se od radniční věže. A ve zběsilý pokřik “hoří” mísí se třeskot zbraně, zoufalé skřeky a pláč směrem od fortny: “Zrada! … Jsme zrazeni! … Pryč, pryč! …”
Divoká sběř maďarská a tatarská, vedravši se do města, loupila a vraždila za krvavé záplavy obrovského ohně po celou noc. Poplenila a spálila město do základů a lidí pobila na 1300. Hrozba Herešova se splnila. Nezdařil se však jeho lov na Vavřince a Alenu. Pan Ješek s Vavřincem, znamenavše zradu, zůstavili hejtmana Mikuláše v čele obrany města a spěchali zachránit Aleny. Byl již svrchovaný čas, aby vzali Alenu na koně a fortnou tryskem ujížděli z města přes pole k Lezníku. Ale panu Ješkovi nezdála se ani jeho tvrz dosti pevnou záštitou a proto dále se pustil na útěk, provázen dcerou a Vavřincem. Hereš zpozorovav, co se stalo, okamžitě se rozhodl, že uprchlíky bude pronásledovati … Zatím prchající jen krokem jeli od nynější osady “U třech kocourů” k Újezdci na tamní tvrz. Domnívali se býti již v bezpečí. Ale Hereš s dvěma Svojanovskými pronásledoval je po stopě až sem. Již byl jim na dohled. Pojednou zamířil jako blesk směrem přímým přes pole a luka, by nadejel prchajícím. Náhle zazněl krajinou děsný výkřik. Zastavili útěk prchající i pronásledovatelé. Jeden z těchto ležel pod koněm ve své krvi. Byl to Hereš, jehož kůň, vstupuje s pole orného na pověstný Růžový palouček, rázem bez ducha k zemi klesl a jezdce pod sebou k smrti umačkal. Hereše stihl zasloužený trest za zradu na městu spáchanou.

Osvědčilo se, že vstoupí-li na Růžový palouček člověk hříšný, přijde na něm k úrazu nebo jej dokonce země pohltí.

sebral J. Cupal, 1926